Thalassofobia | Talasofobie
Thalassofobia | Talasofobie
Znáte ten pocit, když se topíte v hlubinách oceánu? To ticho, žádný nebezpečí poblíž, jen vy a oceán. Čím více se cítíte v klidném prostředí, tím víc přestanete myslet na vaše dobro. V průběhu zadržování dechu se vaše plíce začnou plnit vydechujícím plynem oxidu uhličitého, který se vám snaží otevřít ústa pro vypouštění komůrky kde si skladujete spoustu dýchacích plynů kyslíku. Sami se cítíte bezpečněji a jen ve vašem nevědomí se potápíte do větších a větších hlubin prázdného prostoru bez života.
Když se však voda vymění s kyslíkem, hned se proberete k životu. Než se proberete natolik, aby jste pochopili co se s vámi děje, jste natolik zmatení, že se snažíte sehnat dostatek vzduchu. Při tempech směrem k hladině se ve vaší hlavě mohou tázat miliony otázek snažící se vysvětlit jak nebo proč tady jste.
Čím blíže se dostáváte k hladině, vaše mysl vás začne mást a přesvědčovat vás, že jste čím dál hlouběji a hlouběji od hladiny. Zrak se vám kalí a mozek bez kyslíku přestává pracovat, aby se zachránil. S pomalejšími tempy předcházel definitivní pád zpět do hlubin. Skrz zakalený pohled rozmazávající světlo hladiny už jen spatřujete siluety všeho co na vás dole vyčkávalo.
Začne to malým hejnem rybek které při cestě do vás narazí nebo obeplavou. Větší ryby již vás začnou pošťuchovat aby se ujistily, že nejste pro ně hrozbou. Čím hlouběji jdete, tím více pozorujete jak se ti živočichové zvětšují a zvětšují a okolí jen tmavne a tmavne. S příchodem žraloků by jste začali panikařit, ale v tuto chvíli už nemáte své tělo pod kontrolou. Když se nepohybujete, tak si vás ani nemusí všimnout, ale některé druhy fungují jinak, než si myslíte. Několik mečounů a kladivounů do mě vrazilo, ale i přes to všechno jsem necítil žádnou bolest.
Otázka už jenom zbývá, jak potom všem ještě mohu žít? Proč se musím dívat na to, jak se topím a topím a ztrácím před sebou celý svůj život, který upadá do temných hlubin světa? Po chvíli jsem přestal vídat žraločí ploutve a jiné zrůdy které se do mě zarývaly zubami do mého bezvládného těla. Očekával jsem přízemí, očekával jsem písečnou zem, očekával jsem cokoliv, co by odhalovalo jakýkoliv povrch aby ukončil mé trápení. Než po větší chvíli mě něco převrátilo, jakoby proud nebo tlak, který mě otočil tak, abych sledoval jak povrch, tak i prázdný povrch který jsem očekával. Než jsem vše pochopil. Před mými zraky se mě lapil živočich téměř zapadající do třídy leviathan.
Probral jsem se na své posteli. Moje tělo bylo propocené a cítil jsem, jak matrace nasála tolik potu, jako bych ji sám ponořil do vody i s prostěradlem. Se zběsilým nabíráním dechu jsem zpozoroval na hodinách svého telefonu cifry čísel 4 a 29. Venku byla ještě tma, ale cítil jsem blížící se východ slunce.
S posazením se na propocenou matraci s nohami směřující na studenou podlahu, jsem pomalu slézal a pokládal špičky s patou na podlahu. Moje dveře mají jeden menší problém a to je to, že se zasekávají o podlahu. Takže jsem musel je pomalu a silně otevřít tak, abych klikou nevrazil do zdi a neprobudil tim celý dům. S pomalým pochodem jsem došel k otevřeným dveřím ložnice. Jelikož jsem tak či tak zvyklejší na tmu, tak jsem schopen rozlišovat tvary.
Rodiče spali zachumlaný v peřinách zádama k sobě. K večeru se rodiče pohádali a tušil jsem, že se jen tak nedají hned dohromady. Bude trvat 2 týdny než se oba omluví tomu druhému, ale to já jsem už nijak ovlivnit nemohl. Vedle postele na matčině straně, měl pes pelech. Honey, jak my mu říkáme, měl jako vždy nečekaně břicho s nohama vzhůru. Po chvilce se převrátil a unaveně na mě pohlédl, myslel jsem si, že jsem si teď podepsal listinu toho, že bude pochodovat za mnou tak dlouho, dokud s ním nedojdu ven. Překvapivě se jen rozkoukal a zavrtal pod svoji deku. Bral jsem to jako gesto toho, že si mě buď nevšiml a nebo chtěl ještě spát.
S cestou do kuchyně jsem opatrně našlapoval po vrzavých schodech, které každou vteřinou měly spadnout. Při průchodu chodbou jsem vstoupil do rozmezí obývací místnosti a kuchyně. Pod skříňkou s hrnky a sklenicemi jsem nahmatal rukou pásku světla, která se v mžiku pomalu rozsvítila. Obešel jsem ostrůvek a došel ke kohoutku. Ze skříňky jsem sebral najbližší sklenici a natočil si do ní vodu. Zhluboka jsem do sebe hodil sklenici s vodou a ani jsem se nezastavil.
Po chvilce jsem opět naplnil sklenici vodou a v mžiku jsem ji opět do sebe nalil. Když jsem se posadil na židli u stolu, díval jsem se na sklenici ve které zbývalo pár kapek vody. Náhle jsem přemítal nad tím snem, co se mi zdál. Většinou mé sny předpovídají následující den, následující týden, nebo následující měsíc. Nikdy jsem v žádném snu ale nezažil něco jako je smrt.
Snažil jsem se vzpomenout na jakýkoliv sen, který byl jednou velkou noční můrou, ale v žádném jsem se nikdy nesetkal s něčím, co by znázorňovalo smrt. Až v moment kdy jsem si vzpomněl na jeden sen, dokonce i druhej.
Když jsem se jako menší málem utopil na skluzavce na hotelu, v Chorvatsku, následující noc jsem měl před očima jen scénář co kdyby mě nikdo nezachránil. Jakožto menší jsem tomu vůbec nerozuměl a ani jsem neznal pojem smrti.
Následně tu byl ale jeden podivnější sen, který jsem měl. Pamatuju si evakuaci a město v plamenech, všichni se hnali na loď a rodina zůstala na břehu. Pamatuju si, že z taštičky, kterou jsem ještě ani nenosil, jsem vytáhl otcův mobil, který si ho u mě odložil. Před odjezdem lodi jsem mu ho hodil, ale skončil pod hladinou. Taťka naštěstí pro něj skočil a dostal ho z vody ven včas. Doufal jsem, že se brzy sejdeme a že svou rodinu najdu. Během cesty nás ale zasáhla bouře a já jsem byl zrovna mimo bezpečí vnitřních prostorů. Když jsem se snažil probojovat do vnitřních místností, větrné podmínky mi bránili v jakékoliv pohybu, do té doby, než mě smetla vlna do hlubin oceánu. S každým pokusem vyplavání na hladinu následovalo další smetení vlnou pod hladinu. V několika pokusech jsem se už hodlal vzdát, ale zpanikařil jsem tehdy, kdy jsem ve vodě spatřil něco co mě sledovalo. S pokusem o únik mě to popadlo za nohu. Otočil jsem se a spatřil monstrum kterému z úst rostli znetvořené lidské ruce, ze kterých rostly další a další. Snažil jsem se bránit a kopat do rukou a vyhnout se vlastní zkáze. Se zklamáním, mě ruce obklíčili a táhli hlouběji a hlouběji do temných hlubin.
Pozastavil jsem se nad tím, proč umřu jen ve snech, kde se topim, nebo kde se jedná o příběh na vodní hladině. Už nějakých 7 let vím, že prožívám Talasofobií, ale to jsem opravdu na tom tak špatně, že se bojím vlastní smrti ve vodě? Spousta přátel se mě už několikrát vyptávala, proč se mi nechce lézt do vody, ale nikdy jsem jim neřekl to co opravdu cítím.
A právě mám občas i pocit, že když zalžu abych se vyhnul výsměchu, či velké konverzaci o tomto tématu, tak stejně se cítím, bez duše. Cítím se zaslepen, zastaven za zdí, bez života a bez barev světa. Ani nevím jestli mám strach ze samotného oceánu, nebo toho co jsme v životě ještě nenašli pod její viditelnou vrstvou ledovce. Už ani netuším jakým snům mám věřit a každý ráno se probouzet s vidinou a naivitou sledování každého momentu, který by to vše mohl změnit a tu noční můru přehrát opět znova.
Po chvilce jsem se zvedl a šel si opět lehnout pod peřinu. Tentokrát jsem ale neusnul. Tentokrát jsem sledoval strop nade mnou a vyčkával na zaznění budíku, zaklepání dveří mého pokoje a začal si v hlavě zapisovat poznámky, které by mi mohli pomoct přežít následující den.
Ráno před 7. hodinou jsem si zapnul telefon, prolistoval příběhy přátel, co byly přes noc aktivnější než já. Následně jsem si otevřel konverzaci kámošky, která mě dokáže vyslechnout a poradit. Chtěl jsem jí něco napsat a říct, že bych potřeboval od ní pomoct. Ovšem, nechtěl jsem nikoho zatěžovat svými problémy a tak jsem se rozhodl to v sobě dusit.
Další noci jsem si vybavoval lidi, které jsem v životě alespoň jednou potkal, a opakoval si jejich jména, jejich tváře, jejich slova a jejich smích. Před očima mi zmizeli a já pak zůstal sám, osamotě s lidmi, kteří jsou odlišní než já. Jsou to ti lidi, kteří jsou protipolem všeho mého zájmu. Nejsou pro mě špatní lidé, ale spíše jsou pro mě vzdálený. Nedokážu se synchronizovat s jejich řečí, nebo tradicemi.
S každým snem, přicházeli další scénáře bolestí, které jsem prožíval jako menší. Nyní neponocuju kvůli nějakým projektům, nebo nějaký zábavě, ale kvůli tomu, že se začínám bát usínat. Celkově jsem se začal vyhýbat vodním hladinám. Někteří to berou jako výmluvu, někteří se ale do mé role vžili, když jsem jim vysvětlil co se mi děje.
Nasedl jsem na autobus a sledoval z okna východ slunce, který mi přehrával všechno co se mi dělo. Ve sluchátkách mi hrál moon river od Aury a s textem jsem se vžíval do hlubin mé mysli. Lidé kolem mě, připravující se na jejich nový den v práci, ve škole, připravující se na pohovor, na praxe, mě utlačovali do mého růžku sebe sama. Chvilkama jsem si myslel, že to mezi tím nátlakem nezvládnu.
V hlavě se mi přemýtali vzpomínky. Vzpomínky tak klíčové, že jsem z nich opět dostával husinu.
Když jsem byl menší, jezdívali jsme na pláže do různých významných zemí. Chorvatsko, Itálie, Dánsko, celkově země, kam se rodiče vždycky chtěli podívat. Teď se spíše rád držím ve středozemí. V hlavě mi proběhla vzpomínka, kdy mě mamka zachránila před žahnutím medúzy. Ten den jsem dokonce ztratil mléčný zub, který skončil někde pod hladinou.
Vybavil jsem si den, kdy mě rodiče dostali na raft a při seskoku, jsem skočil na větev pod vodou. Lékařům jsem řekl, že jsem si jí nevšiml a bylo jim úplně fuk jestli by se to mohlo stát dalším.
S otřesením hlavy jsem se snažil už na to nemyslet. Nechtěl jsem vyjádřit svou bolest nebo trápení před zraky desítek lidí. V koutku jsem se svíral co nejvíce a snažil se více věnovat melodii v mém playlistu. S pohledem na display jsem mrknul na tabulku aktuální skladby. Without me acoustic version od Jady Facer. Po zhasnutí displeje se znovu rozsvítil s oznámením textové zprávy. Nebyl jsem ochoten si ji číst a tak jsem displej opět zhasnul. Se zavřením očí jsem opět viděl ty oceánské hlubiny, bezmyšlenkovitě jsem hned oči otevřel a uvědomil si, že se blížím ke své stanici výstupu. Netušil jsem ani jak dlouho jsem byl mimo.
S vystoupením jsem rozsvítil displej telefonu. 39 oznámení. S vyčkáváním na svůj přestup jsem si je projížděl. Emaily, reklamy, oznámení z her, liky na příspěvcích. Nic speciálního.
Do školy jsem dorazil dříve než ostatní, což u mě byla samozřejmost. S usazením se do lavice jsem se připravoval na všechno. Jediný kdo mi teď mohl udělat úsměv na tváři byly kluci z Kexcrew. Jejich vtípky a momenty mi do hlavy dali několik scénářů, který mě udržovali na hladině radosti. S falešným úsměvem jsem pochodoval po budově a doufal, že mě nic nerozhodí. Nesměl jsem dát najevo, co se semnou děje.
O hodinách jsem si musel udělat osobní chvilky, abych se zavřel v kabince a uronil slzu. Většinou jsem se zakousl do mikiny a své psychické výkřiky jsem tlumil skrz zatnuté zuby. Když jsem se vracel, zalhal jsem, že jsem měl menší zdržení, ale nikdy jsem jim skrz ty modré skleněné oči neřekl pravdu.
Doufal, jsem že to odejde a už to nebudu muset vídat, ale jak šel čas, tím víc se to zhoršovalo. S každým probuzením v hlubinách jsem začínal hlouběji a hlouběji. Nikdy se mi však nepovedlo dostat se na hladinu.
Ztracený a oslabený jsem vždy skončil na dně toho všeho temného.
Při hodině Multimediální tvorby jsem začal upadávat do spánku. Se zavřením očí jsem se opět ocitl tam, v té hlubině bez dohledu na hladinu. Tentokrát jsem se nepokusil dostat na hladinu. Stál jsem na místě a naslouchal ticho kolem sebe. Bez ohledu na plíce plnící se vodou, jsem přemýšlel nad tím vším. Přemýšlel jsem nad tím, proč se těch hlubin tak moc bojím, proč mám důvod stále bojovat o to, abych se od nich držel dál, nebo proč neustále ve snech umírám na utopením se.
Otázky byly nekonečné, ale s přemýšlením nad dalšími otázkami se mi rozmazávalo a kalilo vidění k jedinému světlu na hladině. S pomalým topením se hlouběji, jsem svůj zrak nechal převládat temnotou, která mě pohlcovala. V ten moment jsem se definitivně smířil s existencí mého nového trýznitele.
Komentáře
Okomentovat