Pamatuješ si? / Do you remember?

Do you remember?

Fnaf FAN příběh, který je psán z jiného úhlu v originálním příběhu "Man in room 2180".

William prožívá noční můry a když se chce vzdát, začne k němu promlouvat "Ta co neměla zemřít". Ovšem jak se zdá, William v ní po těch všech letech má důvěru a udělá cokoliv, aby se omluvil těm, kterým ublížil.

Zvuky kovových dopadů v chodbě se zrychlili. V šachtě stále zesilovalo škrábání kovových drápů, plazících se blíže ke kanceláři hlídače. V rohu u dveří stál animatronik žlutého kuřete a William se pokouší přesunout ceduli s varovnou výstrahou: ,,Pozor! Mokrá podlaha”, aby se vyhnul dalšímu útoku. Když se rychle vrátí na svou kancelářskou židli, aby zkontroloval ventilační kamerový systém, ze stínů vyleze děsivá štíhlá loutka, která mu začne omotávat své tři dlouhé prsty kolem krku.

William začne lapat po dechu. Jeho obličej začne blednout, krk mu začíná rudnout, ruce, kterýma mlátí do toho monstra, začínají slábnout a zrak se mu začíná zhoršovat. Jeho tělo už visí ve vzduchu a tak má možnost sledovat, jak ostatní animatronici vstupují do místnosti a natahují své ruce k Williamovo tělu. Poslední moment který zahlédne před očima, je čas na hodinách zobrazující 5:59 AM, než loutka svými prsty rychlým škubnutím hlavy zlomí Williamovi vaz.

William se probudí ve stejné kanceláři ve které se probouzel milionkrát za sebou. Věděl, že odsud není úniku, dokud svého trýznitele neporazí. Už to nemohl dál vydržet, zbývalo už tak málo, aby se konečně zbavil toho utrpení.

Svalil se na zem a zběsile řval do prázdna. Ruce bušily o kachličkovou podlahu a rudé oči z nedostatku spánku ze sebe proudily toky slz. Když se zvedal, opřel se o stůl a smetl všechny předměty na zem. Silou opřel nohu o stůl, který skopnul na zem. Do rukou popadl opěradlo kancelářské židle, se kterou mlátil do pozůstatků stolu, po místnosti poletovali třísky a umělohmotná výplň z polštářku židle..

Při takovémto bordelu, si ani nevšiml Liščího animatronika držící harmoniku. Místo 

jedné dlaně měl hák a na rameni mu seděl zelený papoušek. Jeho zrak upíral na Williama, který rozbíjel věci kolem sebe co jen našel. 

William však o přítomnosti lišáka věděl a proto použil jednu utrhlou nohu od stolu, aby na něj zaútočil. S uhozením liščího animatronika se rozběhl do temné prázdné chodby. 

Z toalet se před ním pokusila odseknout jeho hlavu mechanická ruka, která vypadala jako nůžky. Sklapnutí zubů mechanismu zablokoval Williamovi cestu animatronik, který mu byl velice povědomí. Byl to jeden z jeho výtvorů, který nyní vypadal jako kus šrotu. Vyděšeně ustoupil krok zpět ke kanceláři, s otevřenými ústy zmateně zašeptal: ,,I ty, Elizabeth?”. Po těchto slovech se znovu po něm ohnala a tak William využil situace, aby přes škvíru utekl dál chodbou.

Chodba se zdála být nekonečná, za ním se přidávalo do naháněčky více a více animatroniků, kteří mu museli jakkoliv zabránit v útěku. William ani nevěděl kam běží, nepřemýšlel ani jak tento nepromyšlený útěk provede, ale to mu bylo jedno. Chtěl se někde schovat, chtěl se někde zamknout a přál si, aby to už skončilo. Na konci chodby se nacházeli dveře, které nad sebou měli světelnou destičku, na které se jasně čitelně psalo “EXIT”. Konečně před sebou viděl naději, jak tomu všemu utéct.

Když doběhl ke dveřím, zastavil se. Byly snad zamčené? Ne. Pomyslel si. Nemohl to jen tak vzdát. Takové úsilí ho to stálo aby se dostal ke svému konci. Animatronici se blížili čím dál víc a Williamovi utíkal čas. Nejdříve klikou lomcoval pomaleji, následně násilněji, s násilím přišlo násilné klepání a nakonec začal pokus o vykopnutí dveří. Za sebou cítil pohyby všech stínů a všech fyzických kovových strojů, které už natahovali své ostré drápy k němu. Všechny netoužily po ničem jiném, než pro svou pomstu k tomu, kdo jim sebral jejich vlastní život a svobodu.

Docházeli mu síly, sklouzl z nohou na kolena, z kolen se prohnul k podlaze a začal brečet. Přál si znovu vidět svého syna, který chtěl být jako jeho otec. Chyběl mu syn, který si nezasloužil prožít život pouhou rodinnou šikanou. Chyběla mu jeho dcera, která se neměla stát součástí jeho chyby. Chyběla mu jeho dcera, která ho navždy opustila za ty chyby co spáchal. Chyběla mu jeho žena, která ho nejvíce ze svého srdce milovala. Chyběla mu jeho rodina, která si nezasloužila takový nešťastný rozsudek. V bolestech svých emocí zašeptal svá poslední slova: ,,Odpusťte mi.”

Kolem sebe už najednou neměl zdi, necítil se už tak klaustrofobicky. Za jeho zády se už nepohybovali žádní animatronici. Před ním se už nenacházeli žádné únikové dveře. Pouze temnota a jediné světlo odhalovalo tu prázdnotu kolem. Cítil se spokojeně, už nemusel snášet tu bolest, co mu ta monstra způsobovala.

,,Monstra?” Prázdnotou zazněl dívčí hlas. ,,Takto nás nazýváš?”

Před Williamem se zjevila malá holčička s černými dlouhými vlasy, černou mikinou a žlutou sukýnkou. Na kachličkové zemi se válely všude kolem ní zvířecí plyšáci. Nehybně seděla na zemi a v rukou držela jednu svou panenku. ,,Nazýváš nás monstry, protože nedokážeš přiznat, že ty monstra z nás udělalo větší monstrum?”

,,Jak můžeš vědět, na co jsem-”

,,Jsme ve tvé hlavě, nebo snad ne?” Přerušila ho.

,,Kdo jsi? Co jsi zač?”

,,Jsem ta, kterou sis měl navždy pamatovat. Jsem ta, co touží po své pomstě. Jsem ta, co jsi neměl zabít.”

,,Co ode mě chceš?!”

,,Tvé utrpení, chci aby jsi zažil to co jsme kvůli tobě zažít museli.”

,,Opravdu?” Sarkasticky se zasměje William ,,Ty to opravdu nechápeš, já se vždycky vrátím. Mě jen tak nezabijete!”

,,Pak ty tedy nechápeš proč tu stále jsem. Já jsem tady od toho, abych zabránila dalším vraždám, já jsem tady od toho, abych tě zastavila jednou pro vždy a ukončila tvou nesmrtelnost.”

,,Jak toho chceš docílit?”

,,Tvůj přítel mi v tom pomohl. Ani jsem ho nemusela o to prosit, zvláštní. Asi máme společné myšlenky. Pověz mi, pamatuješ si ten den, kdy jsi přišel o svého syna?” Uchopila do rukou panenku s černým tričkem bez hlavy.

V prostoru se objevilo velké pódium se dvěma animatroniky. Velkého žlutého plyšového medvěda a velkého žlutého králíka osvětlovaly barvy reflektorů. U pódia stál malý kluk podobný panence kterou držela dívka. Najednou Williamem prošla parta kluků se zvířecími maskami, která malého kluka zvedla k medvědovo hlavě. Cvakání mechanických zubů najednou zastavila a pak po chvilce zaklapla. Žlutou srst medvěda obarvila rudá krev na nečistou vínovou. Williamovi třeštily rudé unavené oči. V koutcích měl slzy a nemohl přestat sledovat nehybné tělo v ústech mechanického stroje. 

,,Vím co si teď přeješ.” řekla dívka. ,,Být na tom místě a zabránit tomu, aby se to už nikdy nestalo. Ty ale za to nemůžeš, nezabil jsi ho vlastními vzpomínkami, ale vlastními geny. Michael je tvou krví a snaží se být tvou druhou verzí v zrcadle. Když umřela tvá dcera Elizabeth, musela jsem se postarat i o něho.” Do rukou uchopila další panenku, tentokrát to byl klaun v červených šatičkách a červenými vlasy se dvěma culíky.

Scéna se změnila v jiné pódium na kterým stál animatronik, kterého před chvilkou viděl. Tenhle byl ale čistší a lesklejší, chybělo mu pouze to obrovské mechanické klepeto. Za sebou William zaslechl svůj hlas. ,,Nepřibližuj se k ní Elie!”

,,To ale není fér! Proč si s ní ostatní mohou hrát a já ne? Koukni na ní, je tak překrásná! Má nádhernou sukni a rozdává zmrzlinu. Miluju zmrzlinu.”

,,Jestli chceš, na zmrzlinu dojdeme až tu dodělám svou práci.”

,,Dobře tati.”

William sledoval smutný výraz jeho dcery a následně pozoroval jak se pomalu přibližuje k animatronikovi i přes jeho přísný zákaz. Klaun pomalu otevírá svůj větrací průchod a podává holčičce robotickou paží kornoutek vanilkové zmrzliny s třešničkou na vrcholku. Když ji uchopí do rukou, mechanická rukojeť popadne ruku Elizabeth. Ve vteřině William opět uvidí, jak ten stroj sebral jeho dceru, uvěznil ve svém břiše a zabil ji. Jeho zdrcující obličej následně pokračoval na další scénu, kde viděl svázaného svého syna Michaela na kancelářské židli. William se díval skrz sklo na místnost ve které byl vězněn.

Na zemi se válely části animatroniků. Hlavy kovových obleků a torsa se opíraly o stěnu. části rukou a nohou se váleli kolem Michaela. William se více přiblížil ke sklu, až se ho nosem dotýkal a Michael se mu podíval do očí. Dívali se na sebe, William cítil, jako věděl že ví o jeho přítomnosti. Jako by měl z něho jeho syn strach. Následně pochopil proč. Spustila se hlasitá siréna a po posledním zazvonění se obrovský přístroj na odstraňování koster v obleku zabořil do Michaelova břicha. Lopatka protrhla kůži a rychlým trhnutím rozdrtila žebra v těle a vyhodila většinu orgánů na stěnu. 

William se díval na podlahu, kde leželo Michaelovo bezvládné otevřené tělo. Dělalo se mu špatně, především se mu dělalo špatně, když pozoroval, jak smíchanina drátů a očí v jednom těle vytahuje zbylé lidské orgány z těla, aby si to mohlo dovnitř vlézt. Musel sledovat, jak se z jeho syna stala další loutka.

,,Už víš co se stalo s tvým synem co? Děsí tě představa, co s tebou mohla udělat tvá dcera že? Nebo snad i tvoje žena?”

Scéna se opět změnila. Za jeho zády zahlédl převrácené auto v plamenech ze kterého se snažila vylézt žena v modrých šatech. William sledoval, jak plameny vaří její maso a kůži zaživa. Volala o pomoc a řvala bolestí. V jejích očích sledoval odlesky světla od plamenů kolem. To už se William rozeběhl k ní, aby jí pomohl. Snažil se jí zachránit, ale pak se otočil na místo kde postával. Viděl sám sebe, jak v ten osudný den pomalu couvá dozadu a utíká pryč.

,,Není to lehké si to přiznat že? Vzpomínáš si ještě na to furt? Ani robot ti ji nedokázal vrátit, proto jsi ho použil jako další vraždící stroj? Udělal jsi ze své ženy svou loutku a znesvětil její tvář pro takovou ohavnost.” 

William sledoval jak pomalu kůže s vlasy mizí z těla jeho ženy. Brečel a nedokázal vstát zpět na nohy. Teď cítil to monstrum v sobě. A chtěl to celé ukončit. Už si nepřál být na světě věčně. Už si nepřál sbírat duše ostatních, aby zdokonaloval své výtvory. Své výtvory už nebral jako umění, bral je jako monstra, které sám vyrobil pro to, aby ho následně oni sami v nočních můrách lovili. Chtěl to celé už jednou provždy skončit.

,,Když si uvědomuješ co jsi všechno způsobil tím, aby jsi vrátil život své ženy, tak si začínáš všímat všeho mimo tvou hlavu že? Stále si přeješ nesmrtelnost? Pamatuješ si ještě proč od vás odešla Vanessa? Bylo to kvůli nám, nebo snad ne?”

Po těchto slovech se všude kolem objevily šedé stíny dětí, které velice dobře poznával. Jeho syn Evan, který mu do očí hleděl jeho tmavými ďůlkami, kde kdysi bývali oči. Na jeho čele se nacházeli otisky kovových zubů, ze kterých stékala zaschlá krev. Dále rozeznával svou ohořelou ženu, syna Michaela s otevřeným břichem bez vnitřností, dcera Elizabeth se zlámanými kostmi v těle, dceru jeho nejbližšího kolegy, která stále měla svou bodnou ránu v hrudi. Dále rozpoznal čtveřici dětí, kteří byly první oběti, které posedli animatroniky. A následně tu byla tato dívka, která se postavila na nohy a otočila se s dírou v hrudníku. Mezi plícemi chybělo srdce, které náhle leželo ve Williamovo zakrvácených rukou. Vzpomínky mu problikávaly hlavou. Kdy se pokusil poprvé v životě ochutnat, jak chutná lidské srdce a porovnat ho s tím prasečím, co vždycky prodával řezník. Pamatoval jsi jak se do toho zakousl a následně se vyzvracel do kontejneru za restaurací Fredbears Family Dinner. 

,,Už vím kdo jsi.” řekl William ,,Ty jsi ta, jejíž jméno nikdo nezná. Ty jsi ta, která ty děti ovládla proti mně, ty jsi ta, která neodešla do ráje.”

,,A neodejdu.” Odpověděla a otevřela své temné černé oči ve kterých se odrážel odlesk světla. ,,Já zůstanu do té doby, než tvoje vraždy neskončí. Kdykoliv se vrátí jakákoliv tvá kopie, já budu čekat na ten správný čas. Pro tebe teď pouze mám poslední otázku.”

William se pozastavil a přiklekl si k dívce. Dívka přiklekla také a spustila: ,,Máš možnost to všechno už definitivně skončit a odejít za svou rodinou. Také je tu možnost toho, že se znovu probereš v reálném životě, ale dosti pochybuju, že ti tělo povolí jakýkoliv pohyb beze mě.”

,,Přál bych si to ukončit, ale hádám, že to nebude jen tak.”

Dívka s úsměvem přikývla a podala Williamovi lísteček, kde se psalo ”Fazbear Ent. Distribution Center”. William nechápavě sledoval lísteček a následně mu došlo co po něm dívka chce. Chtěla aby ho před konečným aktem dovedla na toto místo. Když jí to odkýval, tak se cítil podivně. Cítil jak jeho kůže začíná hubnout a cítil na sobě spáleniny. Neměl oči, neměl zuby. Ležel na lůžku a pozoroval z jeho prázdných očních, jak se za něj modlí kněz. Sám nedokázal ani uvěřit, že skrz nic dokáže rozpoznat tvary, rozeznat barvy a celkově cítit vůně vypraných peřin a slyšet zpívání větru.

Snažil se nějak na něj upozornit, ale nemohl. Pokusil se zvednout ruku a alespoň psát do vzduchu písmena. Nemohl. Necítil vůbec nic. Ani své nohy, ani své ramena, ani své mimické svaly. Vůbec nic. Snažil se komunikovat a následně pocítil trochu síly. Ona mu pomáhala. Následně do místnosti přiběhli sestřičky. Sledovali jak se snaží komunikovat a připadalo jim to nechutné a ohavné. Kněz si jeho tahy začal zapisovat a luštit a následně když zaslechl, jak se ho pokusí Kněz tam dovést, mohl spokojeně jen vyčkávat.

Čekalo se několik dní a William se vrátil do své hlavy. Mohl si odpočinout a na chvilku zavřít své oči, než bude dívka spokojená. Po dnech čekání se dívka konečně odhodlala vstát ze země a otočit se s panenkou, která na sobě měla fialový oblek. Kolem panenky však byla podivná ručně vyrobená klícka s jehlami. ,,Dám ti možnost to vše vrátit zpátky. Všechno tohle peklo začalo jedním momentem, který si velice, ale velice dobře pamatuješ. Doufám že si pamatuješ stále tu bolest. To utrpení. Až dorazíme na místo, rozejdeme se vlastními cestami. Chci tě požádat, aby jsi ode mě pozdravoval Evana. Dlouho jsem byla jeho pochodní, aby nezůstal v temnotě sám, jako jsme byly ostatní. Aby ses vrátil zpět, musíš to znovu prožít, znovu pocítit, znovu bojovat.” Koutek úst se začal křečovitě bojovat, aby dívka nevyjádřila svou radost, že to co bude následovat, si bude užívat.

Aniž by William mohl cokoliv říct, tak dívka zabodala všechny jehly z klícky do panenky a William začal pociťovat bolest na svém těle. Na jeho kůži se tvořily otlačeniny a zabodávali se neviditélné jehlice do jeho těla. Čelist mu byla propojena s klíčními kostmi. Žebra byla čím dál více zatlačována do těla tak moc, že se začali drtit orgány. Svaly na rukou a na nohou se trhaly a krvácení nepřestávalo. Cítil na sobě něco těžkého co ho tlačilo k zemi. Spadl na kolena a sledoval tvář dívky jak se její ústa začala děsivě usmívat. Skoro to vypadalo, jako by to celou dobu plánovala. Jakoby se stal tou loutkou, se kterou si celou dobu pohrávala.

Když zavřel oči, znovu je otevřel a na sobě měl pružinový oblek, který velice dobře rozeznával. Postupně se zámky sklapovaly a Williamovi docházel čas. Rukama nahmatal čelist a hlavu obleku a snažil se oblek otevřít. Násilím rval oblek ze svého těla. Jeho tělo sláblo kvůli nedostatku krve. Krvácel v obleku a kvůli zámkům nemohl ze sebe sundat těžký oblek žlutého králíka.

Vzdal to, nedokázal to. Najednou si to všechno uvědomil. V hlavě mu zněla známá slova, která proběhla v konverzaci s tou dívkou.

,,Jsem ta, kterou sis měl navždy pamatovat.”

,,Jsem ta, co touží po své pomstě.”

,,Jsem ta, co jsi neměl zabít.”

William začal zapomínat. Nepamatoval si konverzaci s tou dívkou. Nepamatoval si své noční můry. Nepamatoval si nic. Ani své chyby a ani své činy, kterých litoval. Jediné co si vybavoval, tak byla jeho chuť k násilí a vraždění.

Když se vrátil do svého vědomí, mohl zaslechnout konverzaci dvou techniků. ,,Páni, ten je fakt děsivý, kde jste ho sehnali?”

,,V troskách Freddyho Pizzerie. Nepamatuju si, že by tam byl nějaký žlutý králík v osmdesátkách.”

,,Já naopak slyšel, že ho tam dali do nějaké… Bezpečnostní místnosti, měl sloužit pro případ, kdyby se nějaký animatronik porouchal, hádám tedy.”

,,Tak pojďme tedy toho fešáka postavit.”

Technici Williama chytli za paže a nahlas odpočítávali.

,,Tak na tři.”

,,Dobře.”

,,Raz!”

,,Dva!”

,,Tř-”

Policie prozkoumávala kouty ve skladišti. Psi kteří zachytily u krvavých stop pach toho něčeho náhle zmizel. Kněz odpovídal na různé otázky, co mu vyšetřovatelé podávali. Sirény a blikající světla probouzela místní obyvatele kolem. Zaměstnanci byly odvoláni ze svých pozic, aby vyklidily prostor pro vyšetřování.

Když se vrátil psovod, ohlásili, že psi dál už nic nenašli. Stopa končila v dalším skladišti plného animatronických maskotů. Žádný z animatroniků však nevypadal podezřele. Tlapy většinou měli 4 prsty, ovšem ten, který hledali měl 3. Vyšetřování proto bylo marné.

Celé toto bezvýznamné divadlo sledovalo malé černovlasé děvče sedící na okraji střechy protější budovy, která v rukou držela další lidskou panenku. Tiše s úsměvem se ďábelsky usmála a zašeptala: ,,Děkuji Henry.”