Vault 088 / Vault 088
Vault 088
Písečné duny mrtvého světa odrážely paprsky zářícího slunce. Z takové záře by se to i zdálo, že samotný vzduch se začíná vařit. písek se pohyboval po zpívajícím větru. Tráva s bylinkami sotva dokázali přežít na povrchu aniž by zachovali svou zeleň. Suché kmeny stromů se topily v posouvajících se písečných dunách. Slunce probouzelo Ghúly na jejich noční lov a menší živočichové se vydali co nejrychleji hledat své skrýše.
Damien, jméno jehož mu patří je také znám, jako chodící smrt. Kamkoliv vkročil, tam nic nezůstalo. Jeho potrhaná bunda vlála do tichého větru, tmavý seškrábaný klobouk zakrýval obličej před žahavým sluncem, špinavě hnědé kalhoty chrastily společně s černým opaskem, který zdobila zlatá spona na kterém byla vyrytá lebka s revolverama. Za ním se vláčel německý ovčák, který celou jeho cestu následoval.
,,Máš žízeň co?” Otočil se na psa a pohlédl do jeho vyprahlých očí. Vytáhl z taštičky u opasku čutoru s vodou a dal mu napít. Díval se na svou ruku a přemítal nad tím, jestli nebyla chyba zbavit se pipboye. Jediného stroje od Vault-tecu, který dokáže otevírat vaulty z vnějšku. Když pes dopil svou poslední kapku, zpátky se postavil na své nohy a zadíval se do Damienových očí.
,,Ani jsem ti za celou cestu nedal jediné jméno.” podrbal psa za ušima a přemítal nad jmény, které mu dát. Přemítal nad všemi jmény co se mu vybavovali před 215 lety před dopadem atomových bomb. Nedokázal ani uvěřit, že si po těch letech stále pamatuje jména svých příbuzných. Tetička Jane, Strýček Benjamin, Jennie, Clyde, bratránek Tony. Všichni členové rodiny který se rozhodli zůstat ve vaultu. Damien byl dokonce jediný kdo se snažil přežít, byl od začátku jako mladík proti celé společnosti Vault-tec. Mrzelo ho najednou, že musel opustit své naivní příbuzné, kteří se měli v následujících dnech, měsících a let stát součástí rozmnožovacího systému, aby pak v pravý čas všichni vyšli na povrch a opravili celý svět.
,,Víš co? Budu ti říkat Apekr.” Pousmál se a do hrsti nabral z taštičky pár lidských prstů, kterými ho nakrmil. Mrzelo ho, že musí prozatím Apekra krmit lidskými prsty svých obětí. On ale věděl, že žádný z vaultu neměl povolení pro uchovávání psů a proto žádné psí granule nikdo už nevyráběl. Když vzhlédl hlavu, našel něco, po čem pátral. Vault 088. Postaven ve skále obklopenou pískem a prachem. Procházel kolem zborcených cihlových zídek a vraků rezavých aut. Došel až k obrovským vratům, které na sobě měli žluté číselné označení.
,,Nechápu proč o tomhle místě cvok Dave říkal, že je prokleté. I když pravděpodobně konverzace s tebou ze mě cvoka za chvilku udělá taky.” Pohlédl na Apekra, který vnímal každé slovo, i když jim nerozuměl. ,,No, tak se zkusme prozvonit u sousedů vaulťáků.”
Damien stiskl čudlík u komunikátoru a vyčkával na odpověď druhé strany. Po chvilce to zkusil znovu, než to nadobro vzdal. ,,No Apekre, u nás fungovalo jedno pravidlo. Když Vaulty neodpovídají, buď právě obědvají, nebo-” zastavil se uprostřed věty a pohlédl opět do Apekrovo očí. ,,někoho vraždí.”
Damien poodstoupil od dveří a z taštičky vytáhnul ručně vyrobenou výbušninu síly C4. Přemítal nad tím, jak otevřít dveře bez spuštění alarmu, aby nepřilákal ghúly. Po chvilce přemýšlení přilepil bombu na místo, které by teoreticky mělo pouze uvolnit pant a tím automaticky spustit systém pro otevírání dveří.
Odkráčel s Apekrem za jednu ze zídek, kde odpálil bombu. Chvilkama to vypadalo, jako by minul a měl se spustit alarm, ale do pár vteřin mechanické kolo se začalo otevírat. Damien připraven se zbraní nahlížel do velké místnosti, plné prachu, který ozařovalo světlo vyprahlého slunce. S pomalým přiblížením se dostal na práh Vaultu.
Prázdná místnost odrážela ozvěnu každého pohybu čehokoliv. S ohlédnutím dovnitř skočil Apekr a začal čichat nějakou stopu. Damien se rozhlížel kolem a sledoval jakoukoliv stopu náznaku života. Když se ohlédl za krabice, odhalil celou kostru člověka. O kousek dál našel další tři a k jedný se přikrčil. Apekr začal očichávat pach původního majitele této kostry.
,,Zajímavé, že?” začal říkat Apekrovi. ,,Já tu taky cítím něco podivného. Vaulty byly postavené proti průniku radiace dovnitř, takže i kdyby tento vault byl navrhnut jako experiment na přežívání s radiací, tak by tu po ní byla nějaká stopa.”
Damien se porozhlédl a sál do sebe vůni čerstvého vzduchu, který necítil již dlouhou dobu co byl venku. Podíval se zpět na kostru a dal apekrovi jeden z prstů. ,,Kostry nejsou nijak poškozené, což je velice zvláštní. Každé monstrum dokáže způsobit jakoukoliv ránu, která dokáže poničit kostru člověka, neznám žádné monstrum co by bylo tak pečlivé, že by opatrně odstranil svaly i orgány. To jedině by byla práce-” Damiena přerušila ozvěna spadnutí kovové trubky z výtahu. S Apekrem pohlédli na rychlé mihnutí někoho, kdo se snažil utéct.
Apekr se rozeběhl ke dveřím se štěkotem. Damien namířil zbraní směrem k Apekrovi a rozeběhl se za ním. Dveře od vítahu se už zavírali a předtím než se dovřeli, je opět otevřel senzor pohybu kam proklouzl Apekr. Muž v modrém obleku se napřáhl, aby psa udeřil nožem, jenže hned za rohem již stiskl spoušť Damien. Kulka zasáhla napřahující rameno, což způsobilo uvolnění stisklé dlaně. Prsty, které byly připravené na obranu proti Apekrovo útoku se stáhly k ráně a křečovitě ji svírali. Apekr však nezaútočil, pouze štěkal. Věděl, že ať cítil jakýkoliv pach, pro jeho přítele byl jakkoliv důležitý.
,,Do hajzlu! Moje ruka!” křičel na Damiena.
,,Můžeš být rád, že to nabyla noha, jinak bys těď kulhal do svého hrobu.” Napřáhl hlaveň zbraně na jeho hlavu a pozoroval jakýkoliv pohyb jeho těla. Byla připraven spustit poušť kdyby se pokusil o jakoukoliv akci o převrácení jeho věznění.
,,Řekni co se tu stalo, jinak ti slibuju, že do hrobu už nedokulháš vůbec.”
,,Dobře, dobře hlavně klid.”
Muž se nadechl a vydechl. Bylo pro něj složité pochopit co se děje a proč tu Damien vůbec je. ,,Máte žízeň?”
Damien pomalu sklopil zbraň a ukryl ji do opasku. Přistoupil do vítahu a sledoval jak muž stiskl jediné tlačítko ve volbě pater. Výtah se dal do pohybu. Když se otevřeli dveře, Damiena zaskočila prázdná místnost plná pozůstatků lidských kostí a zápachu hnijícího masa. Na zdech již vše vysvětlovali krvavé skvrny a to vše odhalovala jediná žárovka vysící ze stropu.
Damien nevěřícně sledoval vše kolem. Nemusel se ani tázat o co šlo, v hlavě mu zněly hlasy všech nebohých duší, které odmítali jakkoliv přežívat a pojídat to co jim bylo naservírováno. Damien se posadil na jeden ze spacáků pod světlem a poté se k němu přidal i muž. V rukou svíral sklenici nuka-coly a podal ji Damienovi. ,,Toto je poslední co nám zůstala. Byly jsme nuceni pít vlastní moč.”
,,To vám tu nenechali ani trochu jídla?”
,,Nechali nám tu konzervi na dobu 3 měsíců. Bylo nás tu tak 70, než zavřeli dveře Vaultu.”
,,Toto je nejmenší vault jaký jsem kdy viděl. Nedokážu si ani představit jak dlouho jste se tu museli tak trápit.”
,,Nakecali nám, že nestihli postavit vault a že hned po dopadu bomb nám přinesou nástroje z vedlejšího vaultu na expanzi. Ovšem to se nikdy nestalo. Po 3 měsících jsme začali šílet z nedostatku jídla a stále jsme věřili, že nás jednou někdo přijde osvobodit. Nikdo nikdy nepřišel. Začalo to tehdy, kdy nám zkolaboval první člověk, všichni jsme si mysleli, že mu půjde ten muž pomoct, jenže se tak nestalo. Z kapsy vytáhl kapesní nožík a začal ho porcovat. Všem nám podstrkoval malé kousíčky lidského masa. Skoro všichni odmítali jíst, ale pak si uvědomili, že nic jiného už však dostat nemohou. Proto neochotně jídlo snědli. čas běžel a běžel, až docházeli lidi, proto se moji prapředci rozhodli expandovat a obětovávat se pro své děti. Takhle to šlo dokola a dokola. Až do doby, kdy zemřela poslední žena. Nebyla schopna porodit žádnou holčičku. Pár mladých lidí se o to pokoušeli a dokonce i ostatní se pokoušeli ty nejmenší naučit lidské návyky. To ovšem nikdy nezabralo. Byl jsem ze všech nejmladší a to bylo vše, dokonce mi i bylo 7, když jsem poprvé přišel o své panictví, ale snažili jsme se udělat cokoliv, aby naše stvořitelka porodila alespoň jednu dívku. Bratři se kvůli mně obětovávali a já nemohl uvěřit tomu, co se tu stalo. Věřily, že se jednou pokusím dostat ven a zachránit sám sebe před vyhynutím, než jsem potkal tebe. od smrti mého posledního bratra uběhlo 12 let a já se tu už mohl jen pokoušet přežívat za pomocí svojí moče a jakéhokoliv hmyzu co tu zrovna škvírkou proklouzl.”
Damienovi se celý příběh přehrával v hlavě a nedokázal uvěřit, že celou tuto místnost pohltilo incestní kanibalství. Nemohl ho ale soudit za jeho činy a činy jeho předků. Byla to pro ně jediná záchrana, co mohli udělat.
Apekrovi zabručelo v břiše a tak štěkl na Damiena. Damien hrábl do kapsy a náhle zjistil, že již už mu nic nezbylo. Nechtěně se podíval do mužovo vytřeštěných očí, které si uvědomily co se děje. Damien se postavil a uvažoval nad svými možnostmi. Z opasku vytáhl vrhací nůž a z taštičky vytáhnul kus látky co zakousl do úst.
Před zraky muže si břitvu zaryl do malíčku a odsekl si prst. Apekr hned po něm skočil a omlouval se svému příteli, že se pro něj musel obětovat. Damien uchopil hadr a obvázal si ruku. Následně z taštičky vytáhl mechanický prst od pana Handunita, který mu daroval pro případ nouze.
,,Jak že se jmenuješ?” Zeptal se chladně Damien.
,,C-C-Carl”
,,Carle, víš, povim ti jednu věc. Monstrum je význam pro člověka co udělal nějakou ohavnost pod úrovní člověka, což při způsobu následků projektů od Vaultu velice dokážu pochopit.”
Carl si oddechl a otřel si čerstvý pot z čela. Náhle ale ho zamrazilo v zádech, když sledoval, jak se mechanický prst zaryl do rány a začal se pohybovat s ostatními prsty na ruce.
,,Ale po tom všem musim usoudit, že monstrum ve skutečnosti jsi. Protože nedává smysl, aby žádné mladší děti poté nezůstali. Prostě jsi odmítl zemřít, obětovat se pro své bratry a sestry a tak jsi je prostě musel zavraždit ty sám a najít se. Jediný co po nich zůstalo jsou jen kostry malých dětí schované pod kostrama se kterýma jsi musel manipulovat. Takže aby to bylo fér, tak teď si něco vezmu já od tebe.”
Carl se začal plazit dál od Damiena, zatímco damien stál na místě. Apekr čekal u Damienových nohou na svůj rozkaz a náhle pak zacítil své znamení. Damien na Apekra kývnul a ten se rozběhl ke Carlovi. Zakousl se do jeho nohy a následně Damien vyčkával až si Apekr přestane se svou obětí hrát. Když se Apekr unavil, tak si lehl na pozůstatky z Carla. Damien přiklekl k jeho tělu viděl smrt v jeho očích. Z rukou a nohou mu uřízl prsty a přihodil je do kapsy u taštičky.
,,Pojď Apekre, s tímhle sobeckým zmetkem jsme skončili.” Zvolal Damien a Apekr ho následoval cestou ven z Vaultu. Při pochodování pustinou se ohlédl na smutného Apekra kráčející pustinou. ,,Získal to co chtěl, jen jsem mu to urychlil. Stejně jsem tam přišel jen pro informace, abychom získali těch tisíc víček od cvoka Davea. Ale když nad tím tak přemýšlím, mohl jsem ty všechna těla nechat pohřbít. Ale co už, musím ti sehnat mlsky.
Apekr se jen oblíznul a následoval Damienovo stopy, které se oddalovali od otevřené hrobky plné duší, co neprávem zemřeli pod krvavýma rukama Vault-tecu.
Komentáře
Okomentovat