Žije to v lesích / It lives in the woods

 

It lives in the woods

Harold vypráví detektivovi příběh, který byl hlavním klíčovým důvodem proč jeho přátele zmizeli a nyní jsou po celém městečku pohřešovaní. Když se však detektiv dozví pravdu co se v lesích nachází, tak se vydá najít činitele tohoto teroru.

 

,,Rumcajs! Nalej mi tam další!” zvolal jeden z myslivců na barmana, který zrovna sušil půllitrovou sklenici

Detektiv procházel skrz stoly slavících místních popíječů a ožralů, co všude museli obtěžovat nějakou tu slečnu. V koutu seděl cíl, který detektiva zajímal a se sklopenou hlavou se dobojoval ke stolu. Přisedl k muži s mohutným plnovousem a holou hlavou, který si hrál se svou sklenicí whiskey.

,,Harold?” zeptal se detektiv muže.

,,Detektive.” odvětil muž a podíval se do detektivovo zahalených očí. ,,Moc vítanej tu nejste že?”

,,Tihle vesničtí burani mě jen nechtějí přijmout jakožto místního detektiva.”

,,Chlapy jen mají starost, že je budete ze všeho hned jako první podezřívat.”

,,Pokud k tomu budou důkazy, tak pak ano.”

,,Tak si je běžte tedy hledat.”

,,Toť bych rád, ale musím přece někde začít.”

Harold se odvrátil od pití a zadíval se na listy papíru, co se visely na sloupu celé konstrukce baru. 6 ztracených osob se jmény mu připomínaly momenty co se mu staly tu noc.

,,Povězte mi pane detektive, věříte mi?”

,,Nevypadáte moc zrale, ale z důvodů vašich hrátek se sklenicí dokážu poznat, že vás něco trápí a vím, že jde o zmizení vašeho bratra s ostatními obyvatel městečka co se také ztratily.”

Harold se opět zadíval na papíry a pak se zapáleným doutníkem spustil to, pro co detektiv si přišel.

Během noci se Harold a jeho bratr Vince se s další partou pěti členů poflakovali na parkovišti motelového srubu. Garry seděl na korbě Lennyho auta a popíjel svou plechovku koly. Jarry, Garryho pokrevní dvojče, s Haroldem a Vincem probírali jejich plán pro kempování v lese. Děvčata Claire a Debbie si vybírali z automatu chipsy a další plechovky koly, které následně hodily na korbu ke Garrymu.

,,Hej! Dávej pozor!” vyděšeně zvolal na Debbie, která po něm hodila pět balení chipsů.

,,Máš dávat pozor mladej.” odvětila s výsměchem Debbie a přisedla k němu.

Claire přisedla na místo spolujezdce a podívala se na Lennyho, který neustále pozoroval stromy. Jeho neklidný obličej sledoval pouze naučnou ceduli která ozařovala turistickou lesní cestu. Claire mu dala plechovku koly a Lenny stále nespouštěl oči z lesa.

,,Lenny! Máš tady tu kolu jak jsi chtěl.”

,,Omlouvám se Claire, jen jsem tak přemýšlel.”

,,V poslední době co jsme spolu, tak přemýšlíš nad naším vztahem až moc.”

,,Ne, tohle teď není o našem vztahu.”

,,Aha? Pak teda o čem?”

Lenny se poškrábal na vousech a stále se díval do lesa. Svým poutavým zrakem si už i Claire všimla co poutalo Lennyho pozornost. Na turistické cestě stál jelen, který se díval směrem na ně. Claire se sama sebe tázala proč ho předtím neviděla, ale děsil jí fakt, že tam stál celou dobu co ho s Lennym sledovali.

,,Myslíš že nás sleduje?” zeptala se Lennyho neklidným hlasem.

,,Mám spíše pocit, jako by to sledovalo něco za námi. Jako by se to snažilo ujmout naši pozornost, jako by nás to před něčím varovalo.”

,,Máš moc velký obavy na to, že to je jen jelen.”

,,Nemám stejně z toho dobrý pocit.”

,,Stejně jdeme kempovat k jezeru, které je na druhé straně než je teď ten jelen. Řeknu jim ať nasednou na korbu a vyrazíme.”

Claire vystoupila a Lenny stále sledoval toho jelena. Oba se sžírali pohledem, že skrze sebe i mohli dokonce mluvit. Byl do něj natolik propojen, že si ani nevšiml Haroldovo nastoupení do auta.

,,Jsi v pořádku?” zeptal se Harold.

,,Jo, jen z toho mám špatný pocit.”

,,Kdyby cokoliv víš, že se mi můžeš svěřit.”

,,Ano, to vím, ale…”

Zamlčel se Lenny a opět vrátil oči zpět na cestu, kde už ten jelen nestál. Lenny se cítil vyděšený a byl neklidný.

,,Mám radši řídit? Nevypadáš moc dobře.” zeptal se ho Harold, když v rukou svíral volant.

,,Jo, to bude asi lepší.”

Harold a Lenny si vyměnili místa a Harold celou partu zavezl před vjezd do lesa, kde musel Jarry vystoupit, aby otevřel bariéru proti civilistům. S následným naskočením do auta se Harold opatrně rozhlížel kolem, aby Lennyho auto nijak nepoškodil. 

Po zastavení dodávky vystoupili a připravovali táborák poblíž “nejstaršího stromu”. Tento strom je udržoval už od dětství a hlavně byl součástí momentu, kdy se Claire a Lenny dali dohromady. Harold a Vince si tu také zde vybudovali klubovnu, než všichni vyrostli a už se tam nevešli. Hlavním však důvodem proč tento strom byl pro ně důležitým je proto, že jim často do lesa zakazovali chodit jejich rodiče.

Claire se s Debbie rozhodli projít k jezeru a trochu se opláchnout a vyzvali ostatní, aby se později přidali. Všichni souhlasili při budování stanů, ale Harold v klidu chladně odvětil, že musí hlídat oheň. 

Harold sedící u ohně sledoval každý pohyb plamínku, který se protančil skrz nasekaná polena. Skrz však tepelně vlnící okolí nad konečky tančícího živlu si přehrával vzpomínky tohoto místa. Souboje s ručně vyrobenými meči z klacíků a provázku, objevování pokladů, které holky různě schovávali po lese. Moment, kdy na Lennyho vylezla veverka a nechala se sama hladit, trapná situace Debbie, kdy jí při seskoku do vody spadla podprsenka a nebo také Vincovo první pokus o vaření palačinek v přírodě.

Harold jen vzpomínal na dobu, kdy společně trávili čas plné fantazie a dobrodružství. Teď spíše podle hlasů, vycházejíc od jezera, spíše pochopil, že všichni dospěli a už se jenom baví o dospělejších věcech.

Harolda však vyrušil praskavý zvuk, vycházející z jeho pravé strany, kde les mířil do temných hlubin. Náhle ho vyrušilo menší pískání v uších, ale kvůli světlu a záři ohně nedokázal v té tmě rozpoznat tvary a stíny. Sledoval temnotu před jeho očima, než ho vyděsil náhlý pohyb něčeho, co na něj jen zíralo bílím odleskem v očích. Došlo mu, že to je jen nějaké zvíře, ovšem vyděsilo ho ještě víc, když se to blížilo více k němu. Pískání v uších stále zesilovalo, ale jeho srdce prudce pumpovalo a nahánělo mu strach, že jde o nějaké divoké zvíře.

Do ruky uchopil ohořelý klacek a nachomýtl se před sebe, aby spatřil mladou srnu, která jen a pouze byla zvědavá. Harold nechápal co se děje a však se sám sebe tázal, proč se ho zvíře nebojí. Srna se pak v okamžiku dalšího praskavého zvuku rozhlédla za sebe a vrátila svůj pohled ke klidnému Haroldovi, kterého ještě však více děsilo, že další zvíře již nevidí, aby rozpoznal viníka, který za jeho obavy vlastně může.

Srna pohlédla do Haroldovo vyděšených očí a následně s dalším pískavým zvukem v Haroldovo uší ihned odběhla. Zpoza stromu vyšel Lenny, který se přišel s mokrou hlavou přihřát k ohni. Harold se ho vyděsil a hned ho požádal, ať příště dá o sobě vědět.

,,Dobře, budu si to pro příště pamatovat.”

,,To bych byl rád.”

,,...”

,,...”

,,Trochu jsem přemýšlel, o tom co nám ,jako malym, říkali rodiče.”

,,Aha? A na co jsi přišel?”

,,Ten divnej pocit co máme oba dva, po mně furt leze nějaké zvíře, jako tenkrát před vašima očima ta veverka a ty při každém setkání píská v uších. Rodiče nám říkali, ať se k tomu lesu ani nepřibližujeme, ale ptal ses někdy proč?”

Harold se zamyslel. V jeho myšlenkách probíhaly stejné otázky, které mu právě Lenny položil. Proč měli jako děti zákaz sem vstupovat, nebo proč je tak moc on s Lennym spojený s těmi zvířaty a nebo také proč jim stále každou nocí něco zmizelo z klubovny.

,,Víš, právě teď tu byla srna a opět jsem dostal ten pocit, ale tentokrát byla ještě blíž, než kdy každá byla.”

,,Zase to pískání?”

,,Ano, opět jsem ho slyšel.”

,,Znám jednoho člověka. Na sociálních sítích si nechává říkat “Dívka bez tváře”. Neustále postuje nějaká strašidelná fakta a příběhy na YouTube a zrovna nedávno jsem ji jen tak náhodou potkal v mekáči. Vůbec bych ji nepoznal, protože jsem ji nikdy neviděl, ale slyšel jsem hlasy, že je to ona, která mi napoví. Když jsem na ní promluvil a zeptal se jí na vše co jsem vědět potřeboval, tak po naší konverzaci by nejradši požádala, abychom na to oba zapomněli.”

,,Tomu rozumím. Na co jsi se jí ptal?”

,,Řekla mi, že pískání v uších může být kvůli zaslechnutí moc citlivého zvuku, který náš sluch ustát nedokáže. Ovšem se zmínila, že pokud to slýcháváš i v klidných krajinách jako například tady, tak to může být z důvodu, že se s tebou duchové snaží komunikovat. A co hůř, snaží se tě varovat.”

,,Varovat? Varovat před čím?”

,,To netuším, ale nějak to musí spolu souviset.”

Harold a Lenny ukončili konverzaci poté, co se k ohni připojili dívky a chlapy. Chvilku si mezi sebou vyměňovaly pohledy, po chvilce názory a nakonec energii po které se nakonec rozhodli zalézt do svých stanů. Harold však ještě nešel a oznámil, že ještě chvilku bude hlídat oheň, aby ještě měli teplo ve stanu, než se přivalý dovnitř vražedná zima.

Harold seděl hodiny u ohně a už jen mohl pozorovat poslední dech slabého plamínku mezi uhlíky ohořených polen. Když už všichni oddychovali, tak potichu z jednoho stanu vylezla Debbie a přisedla k Haroldovi.

,,Měl bys už taky spát.” Informovala ho Debbie a urovnala si své černé kudrnaté vlasy.

,,To se ti snadno řekne.” odvětil Harold ,,Pokud bys však necítila neklid ve své duši jako teď já.”

,,Ty a Lenny už po příjezdu jste nějací zase nervózní, jako jste bývaly vždycky.”

,,Oba nemáme z tohoto místa dobrej pocit, to je celý.”

,,Opravdu? A co ty vaše řeči o duchách? Plánujete nás nějak napálit?”

,,Ne. To bylo kvůli něčemu jinému.”

,,K čemu? K tomu tvému věčnému pískání v uších?”

Harold pohlédl na nahněvanou Debbie, která si hladila své tetování na levé ruce. Sledovala rozžhavené uhlíky, které ztráceli své barvy života.

,,Vím to, protože se mi to děje taky. Nijak to neřešim a přesto kdyby mě to varovalo před smrtí, tak si ten život aspoň užiju, než abych se nad tím strachovala.”

,,Tak proč jsi nám nic neřekla?”

,,Tehdy jsem tě milovala. Byl jsi skvělej, pohlednej a statečnej kluk, který se honil za dobrodružstvím. Poté co jsi však začal podezřívat to pískání, stal se z tebe slaboch. Tušila jsem to už od první chvíle co jsi se otočil kolem sebe, když mi zapískalo v uších taky a nedokázala jsem se smířit s tím, že s tebou takhle vystát nemohu.”

,,Proto mi to řekneš teď.”

,,Ne, chtěla jsem ti svou lásku už naznačit tehdy, kdy jsme se ve 12 letech rozdělili do dvojic pro hledání pokladů, který jsme si zakopali mezi sebou. Zatímco ty jsi byl do té hry zažranej, tak jsi nejevil žádnou pozornost mému podlézání.”

Harold si vzpomněl na ty časy. Dokonce i věděl, že mu přišlo podivné, že chce zrovna Debbie hledat poklad s ním, ale zkusil to neřešit. Vzpomněl si i na momenty, které mu přehrával slabý oheň svou září, jak se vždy ho pokoušela chytit za ruku, nebo na každém zastavení snažila za jeho zády obejmout, nebo jakkoliv naznačit jaký zájem o ní jeví, ovšem dnes v 19, kdy dostudovali a vyrazili to oslavit se už nic takového nedělo.

Debbie však po tom všem pohlédla rudýma očima proudící tok slz na Harolda a s vlasama, co jí vadily v obličeji mu jen řekla: ,,Kéž by jsi tehdy nebyl tak slepý.”

Harold se zamýšlel sám nad sebou, jak celý tento příběh pro ní mohl znamenat. Už věděl, že toto nebylo upozornění na její žárlivost, nebo nenávist, ale byla to informace kvůli které probrečela širé dny a noci. Nebyl ze sebe nadšený a dokonce věděl, že by jí už teď nijak nepomohlo, kdyby si toho všímal, protože ona už k němu nic necítila. Jen mlčky seděl a hleděl smutně do táboráku, ve kterém už nic nehořelo. Jenom zářilo a světlo vytvářela lucerna, která visela na větvi stromu.

Debbie ho stále sledovala a následně po chvíli mlčení jen chladně od srdce řekla: ,,A stejně na to ani neodpovíš, jako tenkrát jsi mě ignoroval”. Debbie se zvedla a odešla dolů k jezeru. Harold na ni upřel ustaraný pohled, který jí měl naprosto najevo dát, že mu to je líto. Ovšem teď již jen mohl pozorovat jak dívka s černými kudrnatými vlasy, černou mikinou s bílými motivy korejských znaků a maleb, a bílou sukní odchází do tmy ke světlu odrážející se o vodní hladinu zářícího měsíce.

Harold vstal a chtěl za ní dojít, aby se jí omluvil, ovšem jeho tělo strachem zkamenělo, když po sundání lucerny začal rozeznávat tvary ve tmě. Celou dobu vzadu u pojízdné cesty směřující ven z lesa na hlavní silnici stála kreatura na sobě nesoucí kusy svalů obalené ve stromové kůře a porostlé mechem a lišejníky. Jeho dlouhé tenké ruce byly dokonce porostlé choroši a jeho velikost byla urputně veliká, že s natáhnutím ruky by dosáhl i na najvyšší bod koruny stromu. V rukou svíral něco, co mu připomínalo pastýřskou hůl, která byla pokryta listím a jakousi kapalnou tekutinou, která dokonce kapala i z celého těla. Na hlavě měl medvědí lebku, ze které rostli mohutné dlouhé silné parohy, na kterých různě visel další organismus, který na nich roste.

Chvilku se nehýbal, ale když se sám sebe tázal, jak dlouho tam byl, tak si sám pro sebe říkal, jak dlouho mu nakonec potrvá, než si ta věc všimne, že o něm už jistě ví. Harold pomalu kráčel ke svému stanu a stále nespouštěl zrak z toho monstra co viděl před sebou. Po položení lucerny na moment ztratil zrak na jeho pozici a proto začal rychle jednat.

Se snahou probudit Lennyho a další členy party bylo však složité a když uchopil lucernu, aby se přemístil za Debbie a varoval jí, tak ho ještě více zamrazilo, když tam ta věc nebyla. S vyděšeným během doběhl ke břehu, kde Debbie seděla v loďce a pozorovala hvězdy s měsícem. S Haroldovo odtáhnutím loďky do vody se Debbie vyděsila a řvala na něj co si myslí že tak asi dělá.

Na vysvětlování však nebyl čas, protože když začal pádlovat pryč od břehu, tak s následným pohledem do lesa mohl zaslechnout podivný hlas, který by se dal přirovnat ke zvuku lišky kombinujíc se s jelením a losým hlasem. Následně mohl zahlédnout tu kreaturu jak se snaží za nimi přebrodit řeku.

Nechtělo se to vzdát své oběti a proto s následným zděšením Debbie se snažila Haroldovi pomoct. Když však překročili linii, kde již věc už nestačila, tak se otočila a šla směrem ke stanům. Tam pak opět zaslechli ten hlas a pak nastalo obrovské ticho s cvrlikáním cvrčků a jiných nočních zvířat. Oba se rozhodli že vyčkají do denního světla, kdy si byly naprosto jisti, že by se nic nemohlo pokazit.

Během rána se vydali do tábora mezi stále stojící stany, ale bez jakéhokoliv života. Celou noc byly vzhůru a čekali na jakékoliv znamení, že by byli v pořádku nebo že by je hledali, ovšem jediné co Harolda hned uvědomilo, je nastražení jasné pasti, do které se nechali sami chytit.

Ze stromu seskočila ta věc a hned hrábla po Debbie, kterou si vytáhl do své úrovně hlavy a nakonec medvědí čelisti tělo roztrhali a následná vlna proudu krve potřísnila i Harolda, který nedokázal uvěřit co právě viděl. Dívka která mu tento večer řekla pravdu jejích citů, mu před očima nadobro zmizela ze života a cítil se za to provinile. 

Bez váhání sebral z Lennyho stanu klíče od auta a doběhl k černému pickupu a klíče vložil do spalování. S nastartováním motoru a dupnutím na plyn mohl už jen sledovat ve zpětném zrcátku jak se od té kreatury vzdaloval.

Harold se z toho nemohl měsíce dostat a největším zásahem pro něj bylo, že mohl za smrt svého bratra a jeho přátel. Harold se pak stal šťastlivcem tohoto momentu, kdy se odhodlal utéct, což podle některých historek málokomu se povedlo. 

Se zapálením doutníku si detektiv oddechl a zavřel svou knížku. S ustaraným pohledem se podíval ven z okna a spustil.

,,Proč jste nedošel za policií?”

,,Proč asi tak myslíte? Myslíte si, že by mi věřili?”

,,Jak tak teď pozoruješ, tak ti věřím ne?”

,,Tak to určitě. Jen co vyjdete z baru, tak o mně budete vyprávět jako o šílencovi.”

,,Harolde, rád bych na vás měl spousty otázek, ale bohužel již už na ně dlouhou dobu znám odpověď, ale potřebuju se vás zeptat, co by jste v mém případě udělal.”

,,Ať je to cokoliv a ať to žije kdekoliv, tak bych to rozhodně zastřelil.”

Detektiv dopil svou sklenici whiskey a zaplatil Haroldovi jeho pití, jako poděkování za dodání informací. Když si vzal svůj klobouk a nasadil zpátky na hlavu, tak tentokrát pohlédl do Haroldovo očí.

,,I když vás to sžírá zevnitř ta bolest, tak stále tady čekáte na zázrak. Ovšem je jen otázkou, kdy si sami uvědomíme, že život je jeden a že ho znovu neprožijeme.”

Harold se zamýšlel nad detektivovou větou kterou mu při jeho odchodu dal. Kapky deště tulící se na sklo okna stékalo ze skla dolů a po sobě zanechávaly linii jejich cest. S deštivým počasím následně spatřil detektiva nasedat do auta a s rozsvícením zpětných světel odjel směrem do lesa.

Detektiv při cestě zastavil u starého opuštěného motelu, kde si z kufru auta vyndal brokovnici a mrtvé tělo postřeleného jelena. Táhl tělo k okraji lesa a když ho odnesl mezi úzkými prostory mezi stromy, tak odešel zpět na zarostlé parkoviště. Déšť dodávající atmosféru a chladný vzduch který proudí pod jeho kabát ho připravovali na varování do akce.

Ke stromům přišla ta věc, která se zahleděla na své krmivo, které donesl detektiv. S velkým hlubokým nádechem detektiv oddechl a tiše zašeptal lítostivým hlasem: ,,Promiň mi to bratře”. Po těchto slovech už jen byl slyšet výstřel ze zbraně a rázem ptáci, kteří odletěli, utichli ozvěnu.

Filip "Dragon" Černoch; 2024