Vánoční přání / Christmas Wish

 

Christmas Wish

Dospívající Jane pracující v agentuře společnosti Times, je pro všechny jako vzduch. Nikdo ji nepoděkuje a ani nikoho nezajímá. Proto při jedné vánoční noci si přeje, aby všichni zmizeli a nikoho už nemusela vidět. Jejím však přáním se stalo realitou a následně se začne bát každého zvuku co zaslechne, protože sama ví, že není na celém světě sama.

Vánoční časy, jsou kouzlem radosti pro každého z nás. Hlavně u dětí, kteří mají možnost si přát nějakou věc, kterou dostanou pod stromečkem. Spousty dětí si mohou přát novou plyšovou hračku, batolata dostanou nová chrastítka, dívky dostanou nové panenky, chlapci dostanou nejčastěji novou LEGO stavebnici, Kluci si často vyžádají novou videohru a děvčata naopak nový make up. Tak či tak, všichni následně jsou spokojený, i když někteří ví, že již pod stromeček dárky dávají rodiče.

Jane je však již trochu dospělejší a již už má vlastní bydlení, které zaplatí, díky její práci v časopisech Times. Její prací je však fotit fotografie do jejich novin a přesto je všemi naprosto ignorována, jakou práci pro ostatní dělá. Například Bradley, který si ji najal na vyfocení nově otevírající restaurace slavného šéfkuchaře, nebo taková Caroline, která se při hovoru srazila s Jane a vylila na ni kafe a také zničila vytisklé stránky do novin, které měla donést šéfovi. Caroline se ani nenamáhala omluvit, nebo jí pomoci košili osušit. Jediného čeho se mohla Jane dočkat, tak bylo její časté nadávky: ,,Kam čumíš ty krávo blbá! Rozlila jsi mi kafe!”

,,Omlouvám se Carol, už se to víckrát nestane.”

,,Ano, zavolám vám později, nějaká kráva do mě vrazila… Vy madam si dobře rozmyslete co se sebou budete dělat! Akorát jen sabotujete naši práci!”

S odchodem po schodech se Jane chtělo do pláče a tak odběhla na záchod. Všichni ignorovali ten fakt, že se nějaká scéna aktuálně odehrála a proto se na ní ani kolemjdoucí nedívali a ani neřešili, zda je v pořádku. Nikoho nezajímala, až však do momentu, kdy fotografie polité černým čerstvým kafem ze země sesbíral Tony. Jeden z kolegů v práci, který si narozdíl od všech ostatních Jane všímal.

Tony se proto za ní vydal hledat, ale však najít ji nemohl, protože se zamkla v kabinkách na toaletě. Jane si své vyžehlené černé dlouhé vlasy vzteky bez sebe ihned rozcuchala. Naštvaně si nadávala do všelijakých sprostých nadávek, které by vystihovali její neschopnost. Slzy jí ronily bez zastavení a zašpiněnou bílou košili odhodila na zem. V ten moment, kdy se otevřeli dveře od toalet, tak se ozval mužský hlas: ,,Halo? Je tu někdo?”

Jane svým návalem smutku a vzteku mlčela a radši nic neříkala. Uvědomila si, že kdyby vylezla a on jí spatřil v podprsence, moc adekvátní by to nebylo. Muž se pak však otočil a zavřel dveře. Jane tak mohla si obléct košili a odejít domů.

Ale letošní vánoce byly trochu jiné. Nastal čas 24. prosince, kdy během noci mají děti dostat dárky. Times všechny zaměstnance proto propustil, aby si mohli užívat chvilky se svými blízkými a odpočívat až do nového roku. Jane však byla zdrcenější než kdy předtím. Toulala se zasněženými uličkami a tázala se sama sebe, zda-li její život má ještě cenu. Několikrát se zastavila na několika místech, které by byli pro takovou sebevraždu vhodné, ale hned odvrátila zrak pryč.

Když došla k nejbližšímu mostu, tak sledovala všechny lidi s rodinami kolem. Když však vyšplhala na zábradlí mostu, tak se lidi zastavovali a jen mlčky zírali. Někteří i vytáhli telefony a začali ji natáčet a fotit. Nikdo jí nepomohl. Co by však od dnešní doby očekávala že? Ze zábradlí slezla dolů a někteří lidé zklamaní pokračovali dál ve svých životech.

Jane s depresivním výrazem došla k náměstí k velkému vánočnímu stromku, kde se také nacházel jistý muž, který ze sebe udělal sochu George Washingtona.

,,A co ty?” tázala se Jane ,,Taky tě nezajímám?”

Bez odpovědi

,,Jasně, takže stejně kdybych ti tam hodila drobák, tak jsem ti naprosto ukradená že?”

Opět se Jane nedočkala žádné odpovědi. Proto pokračovala dál ve svých sebevražedných myšlenkách. Nedokázala na sobě unést všechnu tu sílu ignorantství. Pozastavila se proto u vánočního stromku a podívala se na velkou zářící hvězdu. Její zlatá zář jí chtěla dát naději a svou září našeptávala prosbu o její přání. Její drahocenná barva jí naznačila ohromnou hodnotu chuti k životu. Jane jen pak otevřela ústa a zašeptala: ,,Přeji si, aby všichni zmizeli.”

Unavená a vyčerpaná Jane hned poté zašla k sobě do bytu, kde ji čekal její kočka. Alespoň ta se o ní zajímala. Do misky, na které bylo vyryté jméno Candy, nasypala kočičí žrádlo z konzervy a položila zpět na zem, kam hned přiběhla, aby se najedla. Jane jí pojmenovala po tom co jí jednou objevila v popelnici, jak si hrála s obaly od cukrátek, které snědla. Přišlo jí dokonce zábavné ji tak pojmenoval.

  Candy dojedla své jídlo a hned se přivrtala k Jane na pohovku, aby mohla sledovat filmy, na které se zrovna Jane dívala. Schoulila se do klubíčka a nechala se jemnou rukou hladit na svém černobílém kožíšku. Její pocity a přání najednou z hebkosti kočičí kožešinky náhle zmizely. V hlavě si opakovala co by bez ní dělalo to klubko neštěstí, které tam někdo v té popelnici zavřel. V průběhu hrajícího filmu již Candy tvrdě spala a Jane se již už zavírali oči také. S posledním pokusem oči otevřít, naposledy pohlédla na Candy, která jí ležela při nohách.

Následující den se Jane probudila sama, což jí přišlo zvláštní, když ji často Candy budí, aby jí dala najíst. Jane se porozhlédla kolem sebe a pak si prohrábla svými rozcuchanými černými vlasy.

,,Candy?” zvolala Jane do prázdného bytu. Však bez odpovědi. ,,Jane! Notak, kde jsi?”

Po chvíli hledání v bytě, kdy Jane Candy nenašla si všimla otevřeného okna, které asi nechala včera otevřené. Domyslela si, že se jen došla trochu vyběhat, než ji vzbudí a že jen akorát zaběhla za nějakým kocourem.

Když se Jane nasnídala, zastavila se nad faktem, že nikdy neslyšela ve městě takové ticho. Když otevřela okno, tak se podívala do ulice, na které stály prázdné auta a popadané kola s motorkami na zemi. Oblékla si na sebe kabát a sněhule, aby seběhla ze 6. patra dolů a rozhlédla se kolem sebe, co se vlastně děje.

Pak se strachem bez sebe rozběhne do bytu své nejlepší kámošky Rebeky. Při cestě míjí poničené lahve a rozkutálené ovoce po lidech, co vyrazili na nákup. Vítr neustále unášel noviny a plastové igelitky a zasekávali se o pouliční lampy, nebo větve stromů. Jane, která zanechávala stopy ve sněhu se snažila doběhnout na náměstí, kde již už nestál ten přenádherný vánoční stromeček, který na sobě držel barevné odstíny modré, žluté a červené barvy. Tentokrát ho našla zasněžený a na zemi zlomený. Vánoční ozdoby již byly popraskané a po některých zůstaly už jen střípky. Co se týče velké zářivé hvězdy, tak ta byla rozdrcená na miliony střípků pod tlustou vrstvou sněhu a s každým krokem, který Jane udělala, byl slyšet křupavý hlas jak se střípky od sebe odlamují. 

Jane si nedokázala vysvětlit co se stalo, nebo jak se to stalo. Nikdy na nic jako magii, nebo legendy nevěřila a nyní před sebou viděla něco, co si vlastně celou tu dobu přála. Jane se zaposlouchala do toho ticha, které kolem ní bylo. Do uší jí zpíval čerstvý vánek a vítr pád každé vločky vždy tiše zacinkal. Cítila se jako v nebi, nebo podle božího slova v ráji.

Další krok do sněhu mezi střípky zlaté hvězdy opět zakřupal a Jane se najednou cítila uvolněně. Pomalým krokem procházela dlouhou ulicí a prohlížela si každý kout, který ukrýval další tiché místo. Ten pocit ticha a volnosti jí uspokojoval natolik, že mohla dělat doslova cokoliv.

Při své vycházce kolem města se z šťastného pocitu svobody a úlevy, náhle odvrátil úsměv na tváři do velkých nepokojů. S uvědoměním, že je Jane na světě sama a nikdo jí nemůže dodat jídlo, čerstvou vodu, či vyrábět energii, nebo dokonce zachránit život, nebo se od někoho nechat oplodnit a založit rodinu, se její svět náhle stal děsivým místem.

Najednou zaslechla podivný rachot vycházející z jednoho obchodu na rohu ulice. Zalekla se natolik, že se ani nepokusila pohnout. V hlavě si říkala, že to mohl být jen nějaký mýval, nebo nějaké jiné zvíře co si zalezlo do kuchyně, ale po uvědomění, že během dne nenašla svou Candy, tak pochybuje, že by i zvěř se v tomto světě nenacházela. Její strach ovládl její tělo a radši se dala do útěku, než aby zjišťovala, kdo, nebo co ten rámus provedlo. 

Jane se snažila co nejrychleji dostat zpět do svého bytu, ovšem, když doběhla do budovy, tak za sebou zavřela dveře a zastavila se. S velkým oddychováním a hlubokými nádechy nabrala síly a vydala se po schodech nahoru. Prošla 1. a 2. patrem a do 3. se už rozhodla znovu nabrat síly. Když se ztišila, tak náhle zaslechla kroky, jak stoupají po schodech. Když se podívala do skoro zatemněných schodů beze světla, tak zahlédla, jak někdo, jde po schodech nahoru. Pomalým krokem se v plášti blížil do mezipatra, aby prošel do 1. patra. Čím více se přibližoval, tím více Jane rozeznávala tvary. 

Jane nemohla čekat až se k ní dostane a tak když už ten někdo stoupne na první schod, aby se dostal do 3. patra, tak se Jane rozběhne. Ovšem s jejími rychlými kroky zaslechne, jak ten někdo se rozběhne také. Jane se ani neohlíží a pohledem dolů na spodní patro zahlédne, jak ten někdo se k ní už blíží. Jane vychází 4. a 5. patro a v šestém už jí nezbývá nic jiného, než doběhnout dlouhou chodbou beze světla do svého bytu.

S ohlédnutím za sebe, když odemyká byt zahlédne jak ten někdo vyběhne poslední schod a s děsivým křikem se rozběhne za ní. Jane se snaží trefit klíč do zámku, ale vždy zámek mine. Ten někdo, kdo po Jane tolik touží by už zbývalo jen natáhnout ruku, aby ji už dostal. Jane však odemkne a hned zabouchne za sebou dveře. Ihned zavěsí na dveře řetízek a pod kliku usadí židli, která se nacházela přímo vedle skříně, na kterou si většinou pokládala kabelky, nebo tašky s věcmi.

Chvilku vyčkávala u dveří s uvědoměním, že z venku dveří nechala bytovej klíč. Najednou se klika začala hýbat. Nejdříve jemně, ale následně se ta věc snažila násilně dostat dovnitř. Jane nijak nereagovala, ale pak se dívala na kukátko. Mohla zjistit co se tam vlastně nachází, ale obávala se, že by jí to mohlo vidět také. Jane chvíli přemýšlela co má za možnosti, ale dokud klika agresivně lomcovala, tak věděla, že ten někdo tam stále je.

Po pár minutách kdy se ten někdo snažil dostat násilně do bytu náhle přestal a Jane pak tiše dostala odvahu se podívat kdo tam je. Nakoukla se proto do kukátka, aniž by vytvořila jakoukoliv zvukovou vlnu. Ten kdo byl za dveřmi by po tom co viděla už ani nemusel být označován člověkem, ale spíše věcí. Za dveřmi stál někdo s lidskou mužskou svalnatou postavou, jeho kůže byla zbarvená do šedé barvy, která byla oblečena do lněné látky, kterou nosili řečtí lidé ve starověku. Kolem jeho blonďatých vlasů se mu točil zlatý věnec, který mu doslova rostl ze samotné hlavy. Oči měl zakrytý jakýmsi pásem s podivnými žlutými motivy a ze zad mu rostla černá opeřená křídla.

Jane skrz kukátko zahlédla jak ta věc lomcovala klikou, bez toho aniž by se jakkoliv pohnula. Nakonec se to vzdalo a s otočením se do chodby, pomalu kráčel pryč do temnoty chodeb bez žádného zdroje světla. Jane si tak mohla vydechnout a dojít v klidu sednout na pohovku. V ten moment si jasně řekla, že musí zjistit cokoliv, co by mohlo té postavě býti podobné. Čím více totiž o té věci vědět bude, tím lépe pozná jak se jí bránit. Zašla si proto nalít sklenku vína a pak si potichu odběhla pro laptop.

Když usedla na pohovku, opět agresivně zalomcovala klika. Jane se lekla natolik, že se z pohovky okamžitě rozhodla běžet ke dveřím. Pravděpodobně se to snažilo dostat dovnitř, protože si to myslelo, že celou tu dobu ty dveře držela ona. To alespoň si Jane pro sebe říkala. Potichu se napila sklenice vína a s otevřeným laptopem se usadila a začala pátrat po informacích toho čehosi, co právě teď měla za dveřmi.

Jane při svém hledání informací se jakkoliv pokoušela tu stvůru přirovnat k náboženským mytologiím. Ovšem to jí nepomohlo, stále se jí vyhledávali andělské básně a démonická stvoření ďábla, která jsou dnes známá dnešními zvířaty jako je had, pavouk a jiné tvory. Jane byla v koncích a když odložila laptop na stolek, tak si zavzpomínala, jaké to bylo mít u sebe Candyho. Nyní u sebe neměla její chlupatou srst, kterou by rukou vyčesávala ani její předoucí zvuk jí také chyběl. Vždycky jí tento zvuk čistil všerůzné myšlenky a uspokojovalo ji když hladila tu spící kuličku štěstí.

S pohledem z okna ven, si však všimla pár novin, které si ještě ani nepřečetla. Náhle si vzpomněla, že tyto kusy novin byly pouze návrhem od jedné kolegyně, než se začala pohřešovat. Jane by to však nijak nezaujalo, pokud by si náhle nevšimla toho hrbolku, který se na povrchu svrchních novin utvářel. Když shodila všemožné noviny, aby se dostala ke zdroji, který hrbolek vytvářel, tak objevila velký datadisk, který na sobě nesl nálepku s textem “READ ME!”, neboli “Přečti si mě”.

Zavzpomínala si na ten den, kdy jsem byla součástí pohovoru o nových designových návrzích magazínu Times. V moment, kdy donášela vodu účastníkům prezentace v roli servírky, tak do konferenční místnosti v rychlosti doběhla slečna s brýlemi, černými dlouhými kudrnatými vlasy a několika štosy papírů, se zprávou o důležitém jednání s šéfem. Po několika odmítajících vět našeho šéfa ihned s naštvanou tváří kancelář opustila a práskla za sebou skleněnými dveřmi.

Následně poté co se vracela domů, tak při cestě našla úplně stejnou slečnu v místní kavárně, jak popíjí o samotě a neustále si otírala zaslzené oči. Když Jane vešla dovnitř, hned jí zastihl číšník.

,,Dobrý den přeji madam, jaké bude vaše dnešní přání?”

Bylo to snad pro ní poprvý co kdy slyšela od někoho, že je pro něj důležitá. Zaraženě se dívala na muže a skoro ani s sebou nijak necukla.

,,Madam? Jste v pořádku? Vypadáte jako byste právě viděla ducha.”

,,Ou! Omlouvám se. Většinu času totiž na mě nikdo nemluví, tak jsem jen byla překvapená. Jedno Espresso poprosím.”

,,Dobrá madam, udělejte si pohodlí a hned jsem u vás.”

Jane však nijak kafe nezajímalo, hned se protáhla kolem několika stolů, aby se dostala ke stolu, kde seděla slečna, která se zadívala ven z velkého okna s nálepkou loga kavárny. Přisedla ke stolu a očekávala, že si všimne, jak si k ní přisedává. Od slečny žádná reakce neproběhla, to bylo od ní dosti očekávatelné.

,,Slečno?”

,,Nechte mě být, ať už jste kdokoliv.”

,,Jsem Jane Wheele…”

,,Neslyšela jste? Nezajímá mě jak se jmenujete. Prostě vás žádám, aby jste ode mě odešla.”

,,Všimla jsem si vás v konferenční místnosti a možná by mě ten váš návrh na článek mohl zajímat.”

,,Co ode mě chcete?”

,,Jen si s vámi promluvit o tom, o čem jste mluvila, že by mohlo být pro lidstvo důležité.”

Slečna se rozhlédla kolem sebe. Dívala se po všech lidech, které kolem sebe měla a pak vytáhla pár novin z pod kabátu a odvětila: ,,Jak jste slyšela. Nechte mě na pokoji. Pokud mě ještě jednou budete obtěžovat, tak na vás zavolám policii.”

Pak při návratu do reality vše chápala o co se snažila. Tajná informace, kterou celou dobu schovávala v novinách. Datadisk připojila do laptopu a začal se jí instalovat nějaký podivný šifrovaný program. Poté se jí dostalo přístupnosti různých složek experimentů a záznamů o podivných artefaktech. Projížděním mezi složkami objevila jednu speciální, která se nazývala “Zlatá Hvězda”..

Po otevření souboru pročítala dlouhý text o výzkumu experimentu, který měl splnit jakékoliv přání které si někdo přál. Po několika experimentech této hvězdy pomalu začali mizet zaměstnanci a následně je nacházeli uklízečky ve svých kabinetů roztrhané na kusy. Čelisti utrhlé od celé hlavy, hlava oddělená od těla. Každá část těla byla propojená samotnou kostí, která oddělovala pohyblivými klouby.

Vědci však jednou napojili kameru na jednoho člověka a řekli mu, ať si přeje to stejné jako si přáli ti ostatní. Aby všichni ze světa zmizeli. Následně se jim povedlo rozeznat toho démona, co je zabíjel. V textu je zmíněn jako “anděl smrti”.

Když Jane zjistila vše co zjistit potřebovala a se zavřením laptopu se zadívala do tmy noci. S přesvědčením, že je v bezpečí domova v poklidu usnula a doufala, že je to celé jenom sen a že se probudí doma.

Když se však probudila, byla opět ve svém domě a cítila pach masa a krve. Když se zvedla z gauče a podívala se do malé kuchyňky, tak na podlaze našla roztrhané tělo své kočky. Proud slz jí tekl z očí lítostí, ale také nechutí, na kterou se musela dívat. Vyčítala si, že za to mohla ona a že nikdy nechtěla obětovat jeho tělo.

Když se rozhlédla z okna, aby vyvětrala, tak jí šokoval pohled na ulici. Hnědé kachličky stěn budovy a lesklá kovová auta na sobě nyní vrhala kapky a odstíny krve, které vytekli různým lidským i zvířecím částí těla, které byly roztrhané na kusy jako její kočka.

S vyděšeným nadechnutím se probrala na své pohovce a ihned vyskočila na nohy se podívat z okna. Nikde nikdo nebyl a málem radostí zešílela. Sedla si do kouta a tam se schoulila. Smíchy šílela a sama tušila, že si s jejími myšlenky hraje ta věc. Když se její smích pozastavil, tak se otevřeli dveře od ložnice. Uvědomila si, že nechala otevřené okno u požárního schodiště a uvědomila si, že té věci nechala otevřené dveře, aby se k ní dostal.

Anděl vstoupil do místnosti a pomalým krokem se blížil k Jane, která se schovávala v koutě. Do uší jí našeptávali hlasy, aby se uvolnila a nechala do sebe vtáhnout jeho duši. Hlasy žadonili, aby vyměnila jeho místo a osvobodila ho z jeho vězení. Ovšem Jane se snažila bránit.

Anděl pomalu natahoval ruku k ní a Jane akorát svými nehty se zarývala do masa svého těla. Agresivně si škrábala a lámala své části těla a nedokázala přijmout žít tady místo něj a lovit další ztracené lidi. S úlomkami jejích nohou se přesunula k části hlavy, kde si agresivně tlačila do čelisti. S proudem slz nakonec odtrhla čelist od zbytku hlavy a z posledních sil si škubnutím utrhla obě ruce, ve kterých už ztratila cit. Následně s posledním pohledem oka zaslechla poslední věty svého nepřítele.

,,Strach a nenávist tě přemohl, ale nedomyslela jsi následky. Nechť tvůj život je zde ponechán jako těm ostatním.”

S roztáhnutím křídel se jiskry rozletí do všech stran. Jeho tělo se rozpadne v další jiskry a zmizí před očima ubohé Jane, která už ani promluvit nemohla. S otevřenýma očima jen pozorovala, jak noc se mění v den a den zase v noc. světlo z oken dosahovalo na protější vchodové dveře ze kterých následně vylezla známá tvář, kterou ráda viděla. Moc ani nečekala, že ji znovu uvidí, ale když už jí viděla, radostí se snažila pohnout jakýmkoliv svalem, který na sobě měla.

Žádný pohyb a žádné známý nepřišlo a Jane se jen musela dívat na to, jak policie a s detektivem řeší její záhadnou smrt. Jane však ale doposud klid neměla, protože její tělo, nechala rodina pohřbít do rakve v zemi. Kéž by si do závěti napsala ať ji zpopelní, protože samota jí už nevyhovovala.

Následně hrob někdo vykopal a rakev vytáhl z jámy. S otevřeným poklopem zahlédla anděla, který se jí naposledy zeptal svou otázkou na kterou věděl, že nikdy nedostane odpověď.

,,Tak co? Stálo tě to za to?”

Filip "Dragon" Černoch; 2024