Hoří jako Papír / Burns like paper
Burns like paper
Malý Sheen po přestěhování do nového domu prožije několik traumatizujících a nehezkých událostí, které způsobil jeho otec závislostí na alkoholu. Poté, když skoro ze všech těchto událostí zešílí, se rozhodne k možnosti, která ho jen dovede k neštěstí a pláči.
Spoustu věcí jsme v bytě přenechali nadcházejícím majitelům, který za něj byly ohromně rádi. Pamatuju si to velice dobře, protože v zápětí jsem do bytu musel běžet zpátky, z důvodu, že jsem tam nechal svého oblíbeného plyšáka, se kterým jsem často spával. Byl to pravděpodobně první moment, kdy jsem se pokusil s novými majiteli bytu komunikovat a však jediná slova co jsem v té době uměl byla dětem velice známá. Hned za mými zády však ale otec, který se opět musel kvůli mně tahat po nekonečných schodech, mému dětskému jazyku přinesl překladač. Poté co jsem měl konečně bonbona v bezpečí rukou, jsme konečně mohli vyrazit do nového bytu.
V té době mi mohlo tak být 3 roky, ale i dnes mi ten barák, ke kterému jsme dorazili děsil dodnes. V mých očích vypadal jako klasický strašidelný dům v lunaparcích. Ovšem tento byl bez vláčku a maket příšer, které vás za každou cenu měli vyděsit. Ten barák měl však 2 patra a dokonce i místnost pro mě samotného. Rozhodně jsem byl v té době vyděšen úplně ze všeho.
Hned jsem se začal sápat k mamince a žádat ji brekem, abychom jeli odsud hned pryč. Pohlédl jsem ji do starostlivých očí, které hleděli na ty mé plné slz a strachu. Maminka pak pohlédla na dům, pak se vrátila zrakem ke mně a pak se otočila k otci.
,,Xaviere, jsi si jistý, že to zvládne?” zeptala se zděšeně maminka.
,,Ellie, po smrti mého otce mi zbylo jen toto. Nemůžu ho znovu zklamat, bude si muset hold zvyknout.” odpověděl přísným hlasem otec
,,Ty to snad necítíš? Ten nádech agrese, ten smrad smrti, ta aura nenávisti…”
,,Už dost Ellie! Celý to tu předěláme aby jsi byla spokojená, ale chci aby můj otec alespoň na mě byl jednou hrdý.”
Matka se na mě podívala zpátky a vzala mě do náruče. Pevně mě držela a pomalu kráčela blíž k tomu domu. Čím více se přibližovala k hlavním dveřím, tím silněji jsem se držel matčinných černých kudrnatých vlasů. Cítil jsem se více vyděšený než když jsem poprvé točil kličkou hrací skříňky a následně na mě vyskočil šašek.
Matka se mnou stoupala po vrzavých dřevěných schodech na verandu. Před námi stály dvojité velké vstupní dveře, které byly zatarasené dvěma uvolněnými prkny. Maminka mě na chvilku položila na zem a sundala prkna ze dveří. Mezitím jsem se sám rozhlížel se strachem kolem sebe. V rozích střechy verandy se nacházely obrovské pavučiny, které obsahovaly několik zachycených kořistí. Mezi nimi se pavouk procházel a motal nové sítě. Mezi držadli plotu verandy se rozprostíral přerostlý keř, který sahal až k okennímu parapetu. Po větvičkách se rozprostírali další pavučiny.
Pak když se maminka pokusila sáhnout po klice, tak jí vyděsil velký pavouk, který se chopil kliky. Popadla mě a uskočila zpátky na zarostlý chodník. Pamatuju si ho dobře, protože jsem ještě z tohoto místa cítil větší nebezpečí. Velká černá vdova se roztahovala o velikosti rozevřené ruky. Její červený kříž na zadečku byl jasně viditelně smrtelný. Otec k nám přiběhl se strachem jestli jsme v pořádku. Jeho pochopení přišlo tehdy, kdy jsme já a maminka povzhlíželi na to monstrum. Otec však ulomil kus větve keře a shodil pavouka na zem a s následujícím dupnutím černou vdovu nadobro usmrtil.
Poté jsme vstoupili do mrtvého domu, který zakrýval a odhaloval starobylá tajemství a příběhy předchozích majitelů. Dům nás zprva překvapil hlavní halou, která odhalila velký malovaný portrét otcova pradědečka. Po jeho levici stála fotka otcova otce, který měl na sobě jeho oblíbený cylindr. Po jeho pravici však náležel autoportrét pratetičky Jane, která zemřela při autonehodě během svých 19 let. Po sobě však nezanechala žádného potomka.
Dům nás následně provázel kuchyní propojenou s místností, kde náležel jídelní stůl. Obývací místnost s krbem a spousty knihovnami na své podlaze obsahovala kožich uloveného medvěda. Nad krbem se však nacházela moderní televize, takže alespoň otec se zaradoval, že se nepřestěhovali do domu plného starožitnictvím. Poté následovala toaleta do které se jaksi podivným způsobem dostal had, kterého otec musel vrátit zpátky do terária který se nacházel v druhém poschodí dědečkovi pracovny. Místnosti které se dají nazvat ložnicemi, byli plné krabic a starých oděvů válejících se všude kolem.
Po několika letech jsme spolu zvládli celý tento horor přebudovat na nové panství. Stará poškrábaná a shnilá prkna se vyměnila za nová čerstvě bíle natřená prkna, v prasklých okenicích se vyměnilo sklo a na střechu se položily nové tepelně zpracované tašky. Veškerý nábytek, který byl stále ještě použitelný jsme s otcem opravili a natřeli. V této době mi mohlo být tak kolem 6-7 let.
Když jsem dospíval svých 12 let, tak se ve mně probouzela puberta. Začal jsem se tedy více věnovat umění graffiti a anime. Maminka mě v tom všem podporovala a však i někdy pokárala za vandalismus. Otec ale ze mě nebyl pyšný. Jemu se v této době povedlo založit si vinici ze které vyráběl víno a vydělával z toho velké peníze. Jenže on si přál aby ze mě byl doktor a tím vydělával víc. Stále mě nutil do studia gymnázia, nebo jiných škol, kde bych se mohl na tento obor mohl připravit.
Moje matka se jednou do toho vstoupila, když byl otec v podnapilém stavu a udeřil mě. Postavila se mu aby mě chránila a však uvědomoval jsem si, že obětovává svůj život za ten můj. Takového jsem otce nikdy neviděl.
Další hádka přišla tehdy, kdy jsem si po škole zašel k mému nejlepšímu příteli Mikovi zahrát jednu videohru, která nebyla určena mému věku. V té době jsme se už trochu zajímali o holky, ale ne zas tak moc. Zajímaly nás auta, sporty, umění a videohry. Až tak moc jsme se tam zasekli, že jsem ztratil pojem o čase. Následně co jsem přišel domů, mě otec opět udeřil. Matka se probudila v moment, kdy jsem se svýral na kožichu a přál si aby to vše skončilo. Matka byla bez sebe. S otcem se opět zhádala, ale tentokrát přišel šok, kterému jsem musel být svědkem. Otec mou milovanou matku uhodil také. Odvedl jsem jí do vedlejší místnosti a léčil jí nos, ze kterého tekl proud krve. Všechno to bylo kvůli mně a já si to sám uvědomoval.
Následujících dalších let se ten stav čím dál více zhoršoval. V době když jsem měl 16 let svého života za sebou, jsem začal chodit s Charlotte, neboli holkou, která se také věnovala umění. Její modré vlasy a láska k umění anime nás spoutali dohromady. Když totiž spojíte dva styly do jednoho, můžete vytvořit něco úplně nového. Ten den však ale přišlo i jedno neštěstí, po kterém se mi celý život změnil.
Poté co jsem přišel domů, tak jsme si s mamkou usedli ke stolu a probrali novinky. Otec opodál seděl u lahve vína a popíjel s pohledem na venkovní bouři.
Když jsem se však v konverzaci zmínil o Charlotte, tak otec vstal ze židle. S návalem vzteku se ke mně blížil a při své cestě přes místnost rozbil láhev vína. Matka se postavila snažila se mě opět chránit, jako to udělala vždycky, ovšem, tentokrát před mýma očima jí vrazil ostrou lahev přímo do břicha. Následně zbytek lahve jí hodil do obličeje a střepy které se z lahve rozletěli, jí pořezali obličej. Poté se vrhnul ke mně a chytl mě za krk. Přítiskem k zemi, mě začal škrtit. Jeho tlusté silné ruce stále tlačili do mého ohryzku a já pomalu ztrácel vědomí. Nebylo to však dlouho co se matka sotva dostala na nohy a vyrvala rezavou dvouhlavňovou brokovnici z rámu nad krbem. Chytla ji za hlaveň a s velkým napřáhnutím, a silným úderem, pažbou zbraně trefila otce.
Otec se pak zvednul a odešel pryč. Jen já s matkou, které jí z očí tekli slzy a z ran proudila krev, jsme seděli na podlaze. Takhle to už dál jít nemohlo a to sama i věděla matka. Po rychlé pomoci matce jsem se setkal s šerifem, kterému jsem musel odvyprávět co se stalo. Šerif však ještě toho dne šel zkontrolovat mého otce a zajistil mi na noc útočiště. V nemocnici jsem se rozloučil s matkou a doufal, že se uzdraví. U východu z nemocnice mi šerif řekl, že víc než 2 roky ve vězení nic nedostane.
Následující den se stalo něco, co mi zhroutilo srdce. Ráno jsem byl vyzvednout Charlotte a šli jsme za matkou do nemocnice. Hned na recepci mě však zastavili se zprávou, že moje matka během noci ztratila až moc krve a na následky zemřela. Během večera mých 18. narozenin, při matčina pohřbu, jsem koutkem oka spatřil za sebou svého otce, kterého před týdnem propustili z věznice. Jen tam tak stál a jeho rudé oči jasně vypovídali, že ho něco uvnitř sžírá. Charlotte mě chytla za ruku a následně obejmula s přáním upřímné soustrasti. Následovaly její rodiče a za nimi se už hnali dobří lidé, které Ellie dobře znali jako místní zdravotní sestřičku. Na konci řady se ke mně postavil on. Ten muž. Ten muž co vztáhne ruku na svou ženu, na své dítě a na svůj vlastní život.
Podíval se mi jeho rudými oči do očí a možná bych mohl u něj cítit i přiznání vinny. Však on se mi omlouvat nepřišel, jen co se na mě pokusil ruku vztáhnout, tak ho zadržel Charlottin otec.
,,Xaviere už dost!” zařval na mého otce. ,,Všichni víme co jsi udělal! A teď jsi přišel vykopat hrob dalšímu z tvých obětí?!”
,,Tohle je řeč mezi otcem a synem, do toho ti nic není!”
,,Ten kluk už z tebe šílí! Takový jsi nikdy nebyl!”
Otec Charlotte následně od sebe a ode mě odstrčil mého otce. Všichni přítomní se mezi sebou dohadovali jak tento spor skončí. Však ale během celého pošťuchování se mezi sebou, došlo k bitce. Jednou chvílí vyhrával můj otec, následné vyvrcholení boje přebral do svých rukou Henry. V jednom momentu jsem se do toho chtěl vložit také, protože to vypadalo, že ho doslova otec zabije také. V tom momentě všichni začali odcházet pryč. Nikdo nechtěl u tohoto sporu být, kromě mě a možná i Charlie. Když otec shodil Henryho do matčina hrobu, tak Charlie s brekem se mě snažila odvést pryč. Překvapilo mě, že se nebojí o svého otce. Když s její matkou také odešli, tak jsem musel být svědkem za přítomnosti deštivého počasí jak můj otec se zakousl do Henryho těla.
V tomto okamžiku jsem už nemohl zvážit nad tím zda-li ten člověk, co před mými oči pojídal lidské maso, je opravdu lidská bytost. Každým rokem, každým měsícem a každým dnem se z něj stávalo monstrum. Jediný co jsem mohl před očima vidět je tělo Charlottina otce, jak jeho tělo každým zakousnutím otce cuká. Dělalo se mi zle. Nemohl jsem se pohnout, protože jsem tušil, že by hned otec po mně šel. Nakonec odvahu k útěku jsem sebral po minutách sledování té tragédie.
Doběhl jsem na silnici, kde mě málem zajelo černé auto značky BMW. Nasedl jsem na místo spolujezdce a do rukou chlapa strčil 20 dolarů. S okamžitým vykřiknutím povelu, aby co nejrychleji odsud odjel, jsem se ohlédl, jak otec vyšel na silnici před auto. Muž mi stále pokládal otázky, ale když si všimnul, jak zakrvácený muž jde k jeho autu s lopatou od hlíny, tak hned dupnul na pedál. Otec však z cesty neuhnul a lopatou uhodil auto do kapoty. Následně jsem ve zpětném zrcátku jen mohl vidět, jak pomalu vstává zpátky na nohy.
Muž při cestě zastavil na benzínce doplnit palivo a zkontrolovat poničenou kapotu. Hladil se přitom na svých zrzavých vousech a přemítal kolik ho to neštěstí bude stát. Pak na mě mávnul, že jde zaplatit a ať mezitím ohlídám auto. Chvilku jsem šílel ze všech těch událostí, co se mi v životě přihodily. V hlavě mi probíhaly momenty když jsme se přestěhovali, momenty, kdy se nám dařilo a pak naopak zhroutilo. Momenty, kdy otec vztáhl ruku a následně ji zabil. Všechno se to propojovalo s tím domem. Cítil jsem z toho domu zdroj té nenávisti a krutosti, který nakazil mého otce. Možná mi tam něco sedět nemuselo, ale jistý jsem si byl dostatečně, abych přemítal nad tím, jak ten dům zničím.
S poklepáním na okno muž držel v rukou kafe a požádal mě, abych šel se s ním napít. Sedli jsme si ke stolu a chvilku mlčky seděli. Pak se nakonec napil svého kafe a pak spustil.
,,Ten muž, co mi poničil auto. Kdo to byl?”
,,Kolik tě bude stát oprava?”
,,To neřeš, záchrana života je důležitější, než nějaký blbý auto. Mluv, kdo je to?”
,,Můj otec. Nebo nevím jestli ho už tak mohu nazývat.”
,,Budu hádat, stal se z něj nájemný vrah a ty jsi odhalil jeho tajemství?”
,,Ne, jen ho něco do toho nutí zevnitř”
,,To víš?”
,,Ano, jsem si jistej, že on to sám nechtěl dělat. Je to tím barákem do kterého jsme se v mých 3 letech přestěhovali. Chtěl, aby na něj v něčem jeho otec byl pyšný.”
,,Takže, jeho otec ho taky chtěl zabít?”
,,Nikdy se nesvěřoval.”
,,...”
,,...”
,,Pokud je to podle tebe tím domem, co bys chtěl dělat?”
,,To netuším, ale mám podezření, že jen tak ho zdemolovat moc nepomůže.”
Muž si sáhnul do kapsy, aby vytáhl krabičku s víčkem, kterou si točil v rukou. Ze stolu setřel sníh a na kamennou desku položil účtenku za palivo. Já jen seděl a koukal jak si v ruce točí se stříbrným zapalovačem s vyritým motivem draka.
,,Víš, s jedním kamarádem jsme si spolu sedli na lavičku a pálily naše školní sešity, když jsme dostudovali. On je však všechny pálil v celku a trvalo mu to dýl než mně, když jsem všechny vytrhané papíry pálil postupně. Jedno kouzlo jsem se však naučil nejlépe, a to je to, kdy papír zapálíš ze spoda. Plamen se začne zahřívat směrem nahoru a tím se rychle rozšíří a bez mrknutí oka se už spálíš. Když naopak papír zapálíš zeshora, tak ti plamen jasněji a pomaleji ukáže, jak ten papír pro svůj život pohlcuje. Pak si časem uvědomíš, že ten plamen který pohlcuje ten papír, je jediný nástroj, který dokáže jednou pro vždy vyřešit tvé problémy.”
V mé hlavě jsem už pochopil co se mi snaží vysvětlit a v průběhu jeho povídání pálil účtenku, kterou předtím roztrhnul na dvě části. Měl jsem najednou jasno co musím udělat. Na benzínce jsem koupil kanystr benzínu, abych alespoň trochu pokropil základ domu a pak se díval, jak celý dům vzplane a zhroutí se.
Při cestě se mi představil jako Paul, takže jsem ho už mohl nazývat jménem. Bavili jsme se hlavně o plánu, který jsme při cestě plánovali. Ještě před naším příjezdem se ještě zastavil pro něco do železářství, ale hned to schoval do kufru ke kanystru benzínu. Během cesty jsme sami doufali, že nás nikdo nechytí při činu, ale ten dům byl daleko od vesničky, do které jsem s rodiči chodil.
S příjezdem k domu jsem dostal naprosto odlišné deja vu, jako jsem měl tehdy, kdy jsme se poprvé přistěhovali. Dům byl stejně zarostlej jako kdysi. Dokonce i dřevo na zdech bylo uschlé, shnilé a plesnivé jako tehdy. Byl jsem udiven že po těch 2 letech, kdy jsem se nastěhoval k Charlotte, se vrátil dům do původního stavu. Dokonce nebyl ten kanystr benzínu už potřeba, ale pro jistotu jsme trochu benzínu nalít museli.
S hlubokým nádechem a výdechem jsem Paulovo zapalovačem probudil jiskru. S modlitbou pro mého nevinného otce jsem upustil zapalovač na zem do louže benzínu, který se tam vytvořil odkapáváním z každého prkna. S ústupným krokem jsem se postupně oddaloval od domu a sledoval, jak budova rázem pomalu, ale rychle hořela. Plameny vypálili několik pavoučích hnízd, které se v prknech nacházeli. Všechen požár, který jsme spolu s Paulem založili se rozšířil až nahoru na střechu, kde se plamen skoro dotýkal korun stromů. Z počátečního rohu, kde jsme požár započali, se již lámali ohořelé uhlíky, které drželi konstrukci budovy. Celá budova se začala propadat a padat. Přesně podobně jako když Paul podpálil ten kus papíru, se budova postupně a pomalu zhroutila a začala mizet z povrchu. Poté co spadla poslední konstrukce budovy jsem zahlédl svého otce, jak se snažil z toho pekla utéct.
Ohořeliny po jeho těle se čím dál více rozšiřovali, ale stále to nebyl on. Stále běsnil po krvi, po pomstě, po samotné smrti. Oba jsme sledovali, jak plameny tančí s jeho slabým popáleným zuhelnatělím tělem, snažíc se dostat k naší vzdálené poloze. Jeho klouby praskali, jako sám oheň praskal svým prskavým hlasem. Jeho kůže byla černější a temnější a místy praskala natolik, že samotné kosti a orgány byly k rozeznání. Jeho rozteklé oči již se nenacházeli v očních důlcích a jeho nos byla už jen kostní díra. Před jeho definitivním pádem na zem stihl chraplavým a a méně srozumitelným hlasem říct: ,,Sheene…”.
Po celé akci jsme s Paulem dojeli za šerifem, abychom se přiznali k našim činům. On ale zareagoval odlišně než bychom očekávali. Jediný co nás omlouvalo z činu je to, že jsme zabili vraha mé matky a otce mé dívky. Co se týče Paula, tak jsme zůstali v kontaktu. Vrátil se do Velké Británie za svou rodinou, jak jim slíbil a dokonce nás pozval i na jeho svatbu. Byly jsme štěstím bez sebe, když se oba políbily.
Naše životy skončily tam kde skončili. Do té doby, než jsme se s Charlotte rozhodli přestěhovat do nové bydlení. V té době již už existovala naše 3 letá dcerka Annie, která by klidně prospala celý konec světa. Tím byla pro nás velkou ikonou. Když jsme přijeli na nové místo, Charlotte se šla podívat s Annie v náručí dovnitř, aby si prohlédla, co jsem vybral za blahobyt.
Zatímco jsem však vyndaval krabice z kufru auta a pokládal je na zahradu, tak jsem zaslechl ženský křik, s následným doprovodem breku malého dítěte. V hlavě mi hned problikla Charlotte a Annie. Doběhl jsem k hlavnímu vchodu a díval se na Charlottinu vyděšenou tvář. Poté jsem následoval směr natažené ruky, jak směřuje ke klice dveří, na níž se umístila mnou známá černá vdova.
- Filip "Dragon" Černoch; 2024
Komentáře
Okomentovat